Zuzana Dostálová: Místo nočního stolku mám parapet

Zuzana Dostálová je dcerou spisovatele, scenáristy a režiséra Zeno Dostála. Nejdříve se po stopách otce nevydala, vystudovala pražskou konzervatoř a JAMU v Brně, obor violoncello. Pak se ale stejně k psaní dostala, založila facebookový projekt Povídky ze zdi. Pak už nebylo daleko k vlastnímu románu, její prvotinou se stala kniha Proč všichni odcházejí v roce 2016. Jak se dostala ke psaní, kde bere inspiraci či co baví ji samotnou, prozradila v rozhovoru.

Vyrostla jste v rodině spisovatele, ale rozhodla jste se nejdříve vydat hudební cestou. Co vás nakonec přitáhlo ke psaní?
Důvody byly dva. Před pěti lety jsem na Facebooku založila projekt Povídky ze zdi. Podstatou je štafetové psaní povídek a jiných literárních útvarů. Tím, jak povídky narůstaly, zvyšoval se zároveň počet čtenářů. Těm se nápad líbil a poměrně často mi do zpráv psali, zdali bych nechtěla napsat knihu, že by si rádi něco ode mě přečetli. Druhým impulsem byl fakt, že jsem vyrůstala v umělecké rodině, jak bylo zmíněno, můj tatínek byl spisovatel. Celé moje dětství sedával u psacího stroje a psal. Bylo tu proto předpoklad, že bych se touto cestou mohla jednou vydat. Nadto jsem měla velkou potřebu můj vztah s tatínkem zaznamenat. Zemřel totiž brzy a já cítila jakýsi dluh. Vznikla tak moje prvotina, autobiografická novela Proč všichni odcházejí.

Máte nějaké oblíbené spisovatele, které byste označila za své vzory?
Mám ráda ruský realismus, Gogola, Dostojevského, Tolstoje, Čechova, velmi obecně řečeno jejich náhledy na lidskou společnost, charakter postav, morální poklesky, jejich popis rozkladu osobnosti, tu syrovost a hutnost. Mám ale ráda i Jaroslava Havlíčka a jeho skvělého Neviditelného. Irvinga, Kafku, Exupéryho.

Kde se vzal nápad na Povídky ze zdi a jak celý projekt funguje?
Nápad to byl spontánní. Přemýšlela jsem, jak efektivně sociální sítě využít, tak, aby vznikalo něco užitečného a zároveň, aby to lidi bavilo. Moje sociální bublina se rozrůstala, vstupovali do ní zajímaví lidé, většinou ti, kteří měli blízko k psaní. Uvědomila jsem si, že právě Facebook může poskytnout prostor pro podobnou společnou práci. Přidanou hodnotou bylo, že může vzniknout společenství, ve kterém se protnou jak čtenáři, tak i autoři, a to okamžitě. Promyslela jsem si systém, který se ustálil. Každou povídku píše pět autorů, každý má na svoji část 24 hodin, a každý píše plus minus jednu normostranu. Já tzv. “vykopnu“ první část a další autoři se štafetově přidávají. Vše běží online, je to v podstatě literární hra plná očekávání, ale i dobrá škola tvůrčího psaní.

Mohou se do něj přihlásit i tzv. obyčejní lidé, kteří třeba doma píší do šuplíku?
Je to přesně tak. Píší renomovaní spisovatelé, novináři, ale i ti, které psaní zkrátka baví a ve svém volném čase si píší do šuplíku. Napsali jsme téměř padesát povídek, psalo přes šedesát autorů. Kdyby se všechny texty daly na papír, rozsahem by vydaly na dvě pořádné knihy.

Své přednášky, v rámci projektu Povídky ze zdi, doprovázíte hrou na violoncello. Daří se vám tedy obě svoje vášně – hudbu a literaturu – spojovat či rovnoměrně mezi ně dělit svou pozornost?
Naprosto. Naopak, kdyby nebylo jednoho, nebylo by ani druhého. Alespoň v případě psaní. Hodně cestuji, koncertuji po světě, a právě cesty do koncertních síní mi poskytují prostor pro psaní. Dá se říci, že poslední dvě knihy vznikly na cestách. Hodinky od Ašera jsem dopsala v Norsku, Soběstačného v Krakově. Co se týká povídek a hudebního doprovodu, hraji pod čtený text. Funguje to dobře. Hudba má velmi blízko k literatuře.

Vašimi hrdiny jsou převážně děti či mladí dospělí, kteří se potýkají s nepřízní osudu či strastmi v rodině. Jak se dokážete do jejich problémů vcítit?
Tím, že provázím životem dětské hrdiny by se mohlo zdát, že píši knihy pro děti, ale není tomu tak. Píši pro dospělé čtenáře, avšak ráda nahlížím do dětských duší. Svět dítěte je čistší, upřímnější, zranitelnější. Člověk se může vypsat ze svých dětských křivd, ošetřit duši a mnohé si osvětlit.

A co vás na podobných, složitých tématech přitahuje?
Mám ráda sociální témata. Vztahy lidí, jejich konání. Člověk nemusí pro námět chodit daleko, stačí se dívat kolem sebe a naslouchat. A to mě právě přitahuje. Není třeba vytvářet fikce, život nám nabízí nespočet situací. Soběstačný například vznikl na základě téměř třičtvrtěhodinového rozhovoru otce se synem, který jsem vyslechla v městské hromadné dopravě. Otec si bral chlapce na víkend k sobě do nové rodiny. Jejich dialogy a reakce byly zoufalé a bylo mi z toho úzko. Toho kluka jsem si okamžitě zamilovala a ani vteřinu jsem neváhala věnovat mu hodiny času u počítače. Byl to můj hrdina. V románu jsem mu dala jméno Štěpán a popsala život jeho očima. Smutnýma očima, které jsem viděla.

Na knize Johana jste spolupracovala s dalšími dvěma spisovatelkami – Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou. Je složité spojit vypravěčský styl s dalšími autorkami a narazily jste při psaní tohoto románu na nějaká úskalí?
Kniha Johana vznikla přirozeně z Povídek ze zdi, přesněji, ze štafetového psaní. S Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou jsme se při společném psaní potkaly několikrát. Když mě napadla Johana, vlastně jsem ani nepřemýšlela, kdo by se zhostil zbylých dvou částí. Nehledě na to, že jsme velké kamarádky. Práce to byla krásná, vypravěčský styl jsme nijak nekonzultovaly, věříme si, těšily jsme se, co každá z nás Johaně přichystá, a podporovaly se. Byla to moc hezká etapa a semklo nás to.

Kde hledáte pro své knihy inspiraci?
V kavárnách, v dopravních prostředcích, v nákupních řetězcích, na pódiu, ale i v hledišti. Nechávám si vyprávět příhody kolegů, kamarádů, kamarádek. Sleduji zpovzdálí všechno, co se kolem mě děje. Vyhodnocuji a třídím důležité od nedůležitého. Tak jako u zmiňovaného Štěpána z mojí poslední knihy. Jeho osud ovlivnili rozvedení rodiče. Toto téma je stále aktuální, důležité, a je třeba ho připomínat.

Máte nějaký rituál při přípravě knihy či samotném psaní?
Tím, že píši na cestách, v kavárnách, ale samozřejmě i doma, jsem byla nucena odpojit se od okolního světa muzikou. Dám si do uší sluchátka a pak jsem schopna psát kdekoliv. Dokonce to dospělo tak daleko, že poslouchám, i když nemusím. Vyhovuje mi to. Hudba je neskutečně inspirující.

Čím se nejraději bavíte ve volném čase?
Ve volném čase píši a cvičím na violoncello, protože člověk se musí udržovat ve formě. Také hodně chodím. Nejsem zrovna typ, který by měl v oblibě sport, ale o své tělo bychom se alespoň trochu starat měli. Naučila jsem se proto chodit delší trasy. Vezmu počítač a jdu deset kilometrů do kavárny… psát. To je pak dvojnásobná radost.

Jste sama knihomolkou a co vás na čtení baví?
Čtení dává prostor fantazii, nechává nahlédnout do jiných světů, podněcuje člověka přemýšlet o věcech, o kterých by za jiných okolností ani nepřemýšlel. Mám velkou radost, že v dnešní době lidé čtou, dřív to bylo běžnější, nebyly sociální sítě. Vydávalo se ve velkých nákladech, kdo v devadesátých letech nekráčel s knihou v ruce, jako by nebyl, alespoň co se uměleckého prostředí týkalo. Proto jsem ráda, že i teď lidi baví číst a čtenáři využívají sítě ke sdílení jejich čtenářských zážitků.

Jaká kniha teď čeká na vašem nočním stolku?
Žádná. Nemám totiž noční stolek, mám parapet, protože spím u okna. Tak tedy, na mém parapetu leží Hana, autorku nemusím, myslím, ani zmiňovat. Není to tak dlouho, co jsem přečetla Monu Biancy Bellové. Můj parapet pojme spoustu knih, chtělo by to jen víc času.

A prozradíte nám, na jaký příběh se můžeme těšit příště?
Pustila jsem se do pro mě doposud jiného žánru, a tím je satira. Pravda, těžká disciplína, ale doufám, že se mi podaří ji uchopit. Je to náročné, protože čím se baví jeden, nemusí druhý. Příběh jsem zasadila do muzikantského prostředí, pro inspiraci si tak nemusím chodit daleko. Opět budu čerpat z toho, co se kolem mě děje. Co se děje kolem nás. Je důležité otvírat oči a brát si ze života to dobré. Smutku je na světě dost.

Děkuji za rozhovor a těšíme se na vaši další knížku.
Helena Herynková