Divadlo Járy Cimrmana slaví šedesát let, a přitom nestárne. Jak se slavné divadlo za dobu své existence proměnilo, jak dnes žije a jak k cimrmanovské poetice přistupují nové posily souboru? Odpovědi na otázky najdete v novince Divadlo Járy Cimrmana – Šedesát let vyprodáno, kterou v exkluzivním rozhovoru pro Magazín Luxor představil Zdeněk Svěrák.
Knihu otevíráte dopisem Ladislavu Smoljakovi do nebe, kde mu líčíte smutné i nadějné dění na prknech divadla za poslední desetiletí. Obracíte se k němu, třeba i jen ve svých myšlenkách, často.
Všechno kromě Aktu a Třídní knihy jsme napsali spolu. A všechno jsme psali s obavou, že to bude málo vtipné, protože naším hlavním cílem bylo rozesmát. Když teď po tolika letech vidím, jak se těmi replikami baví diváci, kteří v době jejich vzniku nebyli ještě na světě, lituju, že u toho Láďa Smoljak není. Je to pocit k nezaplacení.
V knize s úsměvem zmiňujete, že když k vám do divadla nastoupil Ondřej Vetchý, vnesl na jeviště tolik energie, až vás ostatní nutil přidat na tempu. Musíte profesionální herce u Cimrmanů občas krotit, aby nepřebili tu vaši pověstnou civilní přirozenost?
Ano. Problém vyškolených herců spočívá v jejich potřebě proměnit se v postavu. My zůstáváme napůl sami sebou a napůl v roli. Mají taky znělejší hlas než my.
V jedné kapitole zmiňujete radu Jaroslava Weigela, když vám předával roli otce Žíly ve hře Akt: „Nedělej zlýho, Zdeňku. Žíla je mizerný otec, ale diváci ho přesto mají rádi.“ Je právě tohle tajemství cimrmanovských postav – že jsou to v jádru bezelstní popletové, a ne cynici?
Také Cimrman dělal všechno s dobrým úmyslem, ačkoli výsledkem byla často pohroma. Příkladem je nápad využít k dopravě spěšných poštovních zásilek polního dělostřelectva.
Vojta Kotek v knize přiznává, jak se bál převzít vašeho učitele v Třídní knize, dokud jste mu neřekl: „Já v tom vidím sebe, když jsem začínal učit.“ Jaké to bylo sledovat jeho nejistotu?
Když jsem vzpomínal, že jsem byl na žateckém gymnáziu jen o deset let starší než moji studenti, pro Vojtu to byla inspirace, jak postavu hrát. A jak se odlišit od mého pojetí, které měl od dětství naposlouchané.
V publikaci najdeme fotografie z rituálu, kdy noví členové divadla – od Ondřeje Vetchého přes Josefa Čepelku až po Vojtu Kotka – dostávají cedulku se svým jménem na věšák v šatně. Kdy se podle vás z hostujícího kolegy stává u Cimrmanů definitivně plnoprávný člen?
Je třeba počkat, až nového kolegu přestaneme brát jako hosta. Když zjistíme, že by nám chyběl, kdyby odešel.
Kulisák Zdeněk Škrdlant vzpomíná, jak mu v semináři Lijavce pokaždé trochu upravíte jméno a naposledy z vás vypadl „mistr sportu Hopsasa“. Improvizujete při hraní rád?
Hopsasa vznikl z bezradnosti. Už jsem vyplýtval tolik jmen, že jsem se sám divil, co jsem to vypustil.
Do šatny za vámi prý kdysi chodil Václav Havel, v knize vidíme v zákulisí divadla také prezidenta Petra Pavla. Měla tato setkání něco společného?
Je to smysl pro humor, co oba tyto prezidenty spojuje. Byli jsme poctěni jejich návštěvou i proto, že patří k osobnostem, kterých si vážíme. Jiní prezidenti k nám nechodili, jen tito dva.
Knížku symbolicky uzavírá Miloň Čepelka svým dopisem Jiřímu Šebánkovi, kde děkuje za prvotní jiskru z vinárny U Pavouka. Myslíte, že by byl dnes Jiří Šebánek hrdý na to, že Cimrmani slaví „šedesátku“
Jirka se chtěl do divadla, které díky němu vzniklo, vrátit, ale nepodařilo se to. To by bylo na delší řeč. Ale auru zakladatele mu nikdo nevezme.
Na představení chodí stále mladší a mladší publikum. Tušíte, co je k vám přivádí?
Je to nejspíš typ humoru, který vyžaduje duševní spolupráci mezi hledištěm a jevištěm. Generační rozdíl tu nehraje, jak se ukazuje, žádnou roli.
Kdybyste mohl zajít na pivo (nebo večeři) s vašimi oblíbenými postavami z cimrmanovských her, kdo by s vámi seděl u stolu?
Musel by to být velký stůl a rozhodně by tu neměla chybět vnučka Růženka z Hospody Na mýtince. Jak ta musí být krásná!
Rozhovor vyšel v Magazínu Luxor v říjnu 2026.
Napsat komentář