Martina Preissová blog

Martina Preissová: Fantazie je neprobádaný vesmír

Už jednadvacet let je členkou Činohry Národního divadla, jistě si nenechte ujít představení Za krásu nebo Král Oidupús. Letos se poprvé představila i jako spisovatelka. Nejen o psaní a hraní jsme si spolu povídaly.

„Je mi čtyřicet tři let, jsem herečka, mám manžela, už deset let ho mám, a mám děti, dva kluky. A mám psa. O tom se nechci moc rozepisovat. Pořídili jsme si ho s mužem jako dva mladí, nezávislí umělci v době, kdy jsme se cítili osamoceni. A starat se jeden o druhého nám přišlo nedostačující. Ostatně všechny páry ze světa showbyznysu se tehdy hojně fotily se svými psími mazlíčky nebo dětmi a nám se zdálo, že stran venčení, krmení a nočních mejdanů v bytě bude pes výhodnější než děti. Netušili jsme, že pes, kterého jsme si tehdy tak romanticky vyzvedli jako malilinkaté štěňátko v útulku okresního městečka, tady bude i teď, když už máme dvě děti, večírky nepořádáme, ze starání se o cokoli jsme unavení a jediné naše přání je být každý aspoň chvilku sám.
U nás v práci… ano, říkám tomu tak, je to práce! Řeči o uměleckém poslání, kulturní službě národu, splněném snu atd. nevypouštím z pusy od doby, kdy jsem pochopila, že to tak vnímám pouze já. Tak tedy u nás v práci finišujeme k premiéře. Pro neznalé zákulisního života je to něco jako třeba půlka měsíce ve firmě, kdy šéf s příslušným oddělením musí odevzdat návrhy mezd. Nebo když v čokoládovně vrcholí v červnu výroba vánočních figurek. Nebo když se architektonický ateliér přihlásí na poslední chvíli do soutěže s návrhem na veřejné WC na náměstí Tomáše Garrigua Masaryka, a je těsně před uzávěrkou přihlášek. Tady je podobnost s divadlem asi největší. Široká veřejnost naprosto neomylně ví, jak by ty dotyčné záchodky měly vypadat či nevypadat, ale do výběrka se nikdo z ní nepřihlásí.“

To jsou první dva odstavce literárního debutu herecky Martiny Preissové Jak jsem nebyla na Lvech a jiné příhody. Herečka je člověk jako každý jiný. I když pracuje po večerech v bizarním kostýmu s vrstvou make-upu na tváři a občas ji vidíte v televizi. Její pyramida potřeb je zrovna tak obtížně zdolatelná jako ta vaše. A občas stejně jako vy klopýtá už na těch nejnižších stupních. Martina Preissová je herečka. Její kolegyně o ní říká, že je Catherine Zeta-Jones pro chudý. Její maminka o ní říká, že se narodila s potleskem. A její bratr jí říká, že jestli se v televizi v osm nebude křížit s Doktorem z hor, tak se na ni bude možná dívat.

Vzhledem k úvodu vaší knihy začnu i já otázkou týkající se rozdílu mezi vnímáním vaší herecké profese jako poslání, nebo jako práce. Je to různé v čase a v souvislosti s rolí?
Je načase si přiznat, že ideály studentky herectví se sice nevytratily, ale zeslábly. Občas se přihodí, že si během práce uvědomím kouzelnou mantru o poslání. Ale to jde ruku v ruce s tím, co právě dělám. Tvorba je poslání, to ano. Už si ale nejsem tak jistá, jestli se za poslání schová třeba herectví v seriálu.

Je Národní divadlo pořád tou zlatou kapličkou?
To, že je zlatá kaplička moje domovská scéna, je pro mě důkaz existence zázraku v mém životě. Je stále neopakovatelným místem s neuvěřitelným geniem loci. Z obou stran, jak z jeviště, tak z hlediště je úchvatná.

Jak se po těch letech cítíte, když vcházíte na začátku představení na jeviště? Je to vzrušení? Respekt? Jaké emoce?
Jelikož netrpím trémou, neuvědomuji si před vstupem na jeviště žádné vnitřní pnutí. Jsem na jevišti tohoto divadla šťastná. To až při děkovačce si pokaždé uvědomím, že o tento pohled jednou nerada přijdu.

Jaké bylo tak dlouho nehrát před živým divákem?
Jsem asi jiná, ale musím přiznat, že jsem si tu pauzu ani neuvědomovala. Samozřejmě jsem ji vyplnila jinou prací, psala jsem, točila, učila na dálku na DAMU, učila svoje děti doma. Návrat na jeviště byl pro mě podobný jako po mateřské. Trochu mi pnul kostým v pase, ale jinak jsem zažívala pouze štěstí z toho, že divák si cestu k umění znovu našel.

Proč jste se rozhodla vlastně psát? A kdy? Přišlo to v době, kdy byla zavřená divadla, nebo je to váš dávný sen, na který dřív nebyl čas?
Já se vlastně nerozhodla. Nebylo to tak, že bych sedla a psala. Už dlouho se mi v hlavě rodily obrazy, které jsem chtěla nějak zformulovat. Už dlouho jsem měla pocit, že toužím po příbězích a pointách. Takže jsem psala průběžně, kdykoli jsem ukradla čas.

Jak často jste se dostala do chvíle určité autocenzury?
No vidíte! Za živého boha jsem autocenzuru při psaní nepocítila. To mě ani nenapadlo. Až s prvními reakcemi na knihu jsem občas litovala, ne nijak horce, spíš pobaveně, že jsem se nedržela trochu zpátky. Další knihu, až se do ní pustím, nejspíš nějakým filtrem proženu 😊 Ale já jsem velmi otevřený člověk, takže nevím, jestli to budu umět.

Pro koho jste knihu Jak jsem nebyla na Lvech a jiné příhody psala? Představovala jste si nějakého konkrétního čtenáře?
Nepředstavovala. Je to, jako když vyprávíte příběh a nemůžete na jeho začátku říct, pro koho je. Ba dokonce někoho zavrhnout. Psala jsem do široka. Ať si knížka své oči najde sama.

O čem přemýšlíte, když můžete mít chvíli, kdy jste sama?
Těch chvil je málo. O to víc přemýšlím o tom, co dělat, abych byla šťastná. Myslím, že to je podstata těchto osamocených chvil. Pracovat na harmonii.

Co vás naučilo herectví?
Že moje fantazie je neprobádaný vesmír, který když přestanu objevovat, tak vyhasne.

Co vás naučilo mateřství?
Trpělivost, nadhled a vědomí, že to dělám nejlépe, jak dokážu. Stejně jako moji rodiče a vlastně všichni rodiče.

A co vás naučilo manželství?
Odpověď o mateřství by se dala aplikovat i na tuto otázku, jen s doplněním, že jsem nikdy netušila, kolik lásky umím dát a kolik jí potřebuji. To až v manželství.

Jste herečka, je vám čtyřicet tři let… O čem ještě sníte?
Sním, že se nezměním za žádných okolností ve vyhaslou, rezignovanou bytost a že si na oslavě svých padesátin zatančím tango, nebo aspoň podobně vášnivý tanec.

Děkuji za rozhovor, Pavlína Saudková

Úvodní foto: ©Profimedia.cz

Martina Preissová blog2

Martina Preissová (1975) je česká divadelní, televizní a filmová herečka. Po ukončení střední pedagogické školy studovala obor herectví na JAMU. Již během studia hostovala v Národním divadle Brno, následně zde získala stálé angažmá (1998–2000). Po dvouletém hostování v Národním divadle v Praze se stala od roku 2000 stálou členkou tamní činohry a hostuje i na jiných pražských scénách. Byla dvakrát (1999, 2004) nominována na Cenu Thálie. S manželem Martinem Preissem vychovávají dva syny.