Honza Vojtko: Každý vztah je jedinečný

Honza Vojtko je psychoterapeut, který se věnuje převážně párové, ale i individuální terapii. Pokud jste se byli podívat na přednášce Terapie sdílením Live, tak jste Honzu určitě potkali na pódiu. V rozhovoru prozradil něco o své práci, nové knížce Vztahy a mýty, ale také o vztazích obecně.

Honzo, kdy jste se rozhodl stát terapeutem a co vás k tomu přivedlo?
Před cca 12 lety jsem se rozhodl, že si udělám první terapeutický výcvik. To jsem ještě pracoval v korporaci a vydržel v ní i po výcviku další čas. Na volnou nohu jsem šel cca před 9 lety. Ale sám pro sebe si to ohraničuji těmi 12 roky 😉 A od prvního momentu jsem si sám pro sebe říkal, proč jsem nešel dřív. Jak občas slyšíme od kamarádů, nebo od známých lidí, že jejich práce je jejich koníčkem, tak to přesně jsem zažíval. Sice to chvilku trvalo, ale nakonec jsem došel, kam jsem měl 😉 Teď ty výcviky mám tři a pokračuju dál. A co mě k tomu vedlo? Víte, když učím druhé lidi, kteří se rozhodli pro podobnou práci jako já, nebo jsou třeba na různých manažerských pozicích, tak se jich ptám, jaká je první podmínka pro to, aby tuto práci zvládli. Ta odpověď zní banálně, přesto je v ní schovaný klíč k tomu dělat svoji práci s lidmi a pro lidi skvěle, ba co víc excelentně a nevyhořet. Zní: „Mít rád lidi.“ Věřit, že každý člověk, se kterým se potkám, má schopnosti svůj stav či dokonce život změnit. Jak nám říkal jeden z mých výcvikových učitelů MUDr. Jan Zbýtovský, terapeut je první (a někdy i jediný) fanoušek svého klienta.

Jak dlouho se věnujete párové terapii?
Od prvního momentu, co jsem začal dělat terapeuta. Samozřejmě pracuji i s jednotlivci, ale páry a vztahová dynamika mě zajímala odjakživa. Už téma mojí diplomové práce znělo „Psychologické kontexty věrnosti v rámci homosexuálních vztahů.“

Je velký rozdíl mezi tím, když za vámi přijde pár nebo jednotlivec?
Určitě ano. Už jen tím, že u jednotlivce se plně můžete soustředit na něj či na ni, ale u páru sledujete dvě osobnosti, které na sebe reagují, jak vědomě či nevědomě, jak verbálně, tak neverbálně a vaše práce je to reflektovat a pracovat s tím. A nejenom vůči vašim klientům. Častým tématem u terapeutů je téma tzv. přenosu a protipřenosu. Tj., co vy jako terapeut přenášíte na svého klienta či klientku, a on na vás. V párové terapii to máte ještě složitější, protože tento proces se odehrává nejenom mezi vámi a jedním klientem, ale rovnou dvěma klienty, a ještě i mezi nimi v rámci jejich párové dynamiky. A to všechno musíte ohlídat a zpracovat, a ještě využít pro terapii.

Máme všichni podobné starosti, nebo poskytujete ženám a mužům zcela rozdílné rady?
To je právě to, že já žádné rady poskytovat nemůžu. Terapie je od toho, abych pomohl klienta či klientku tzv. „zplnomocnit“, aby díky ní klient našel a objevil svoji zodpovědnost za kvalitu vlastního života. Já můžu popisovat, co se děje, upozorňovat na klientův stav, můžu jej edukovat, vysvětlovat, z čeho jeho pocity mohou pramenit, co ten který jeho prožitek může znamenat. Ale rady si může dát jen on či ona.
A nebojte, neutíkám od mužsko-ženské otázky. V mém světě pohlaví nehraje žádnou roli. Jasně, že reflektujeme těla klientů a co jim přináší do života, ale rozhodně nepodporujeme genderové stereotypy, jakože muži se chovají takhle a ženy naopak. Přece jenom je 21. století a my už mnoho víme, že je to daleko složitější, že do toho, jak se chovám a myslím, mluví nejen moje pohlaví, ale především moje výchova, kultura a společnost, ve které jsem byl vychováván, samozřejmě biologie a mnoho dalšího. To na terapiích s klienty otevíráme. Takže ne, rady typu jste mužskej, nebo jste ženská, tak se podle toho chovejte, už opravdu nedávám/e.

Převažují mezi vašimi klienty ženy nebo muži?
Když jsem si chvilku tuto statistku sám pro sebe vedl, převažovaly o pár procent ženy, asi se pořád jede ten stereotyp, že jsou ženy více emotivnější a raději pracují se svými emocemi, a tím pádem nemají tak veliký problém se s nimi svěřovat u někoho cizího. Ale myslím, že už to neplatí. Teď je to půl na půl. Zaplaťpánbůh, i „chlapi“ pochopili, že jít si někam pro pomoc je znakem odvahy a ne slabosti.

Využíváte k terapii také teorií slavných odborníků z vašeho oboru?
Mě nejvíce oslovují zakladatelé transakční analýzy Eric Berne a Thomas A. Harris, kteří zase navázali na práci Erika Eriksona a humanistické psychologie Carla Rogerse. Samozřejmě jako absolvent výcviku v kognitivně-behaviorální terapii využívám práce Aarona Becka a v neposlední řadě, díky poslednímu výcviku ve velmi „mladém psychoterapeutickém směru“ schéma terapii, se odkazuji na Jeffreyho Younga. Všem čtenářům vřele doporučuji knihy od těchto autorů.

Vycházíte při terapii také z vlastních zkušeností?
Samozřejmě, že ano. Ale od toho mám ty výcviky, abych dokázal svoje témata oddělit od těch klientových, a naopak je dokázal i využít pro terapii. Tzn., že se někdy zmíním, že jsem třeba podobnou situací sám procházel, a že vím či tuším, jak je to pro klienta složité období. Ale není možné mu či jí začít vyprávět v detailu, co se dělo mě, jen zůstávám u poznámky. Je to důležité pro práci s důvěrou. Klient je vždy na prvním místě.

A řídíte se v osobních vztazích svými radami?
Rozhodně se snažím 😊 Někdy je to těžší než jindy, ale opravdu se snažím! Občas mi ale v hlavě projede taková ta věta, kterou člověk pronese sám k sobě „Ale no tak Jendo, vždyť to učíš druhý lidi!“

Jaký vztah lze, podle vás, označit za zdravý?
Ten s respektem, s uměním dělání dohod, se zdravými hranicemi, s prostorem, kde se oba (či více) mohou cítit bezpečně projevit své emoce, ať už pozitivní či negativní. Těch kritérií by bylo mnoho a je těžké na to dávat jednoznačnou odpověď. Každý vztah je jedinečný a vytváří svoje vlastní pravidla.

Je možné se naučit dlouhodobé spokojenosti v partnerském soužití?
To rozhodně dá. Jen potřebujete vnitřní motivaci. Pokud ji máte, naučit se dá takřka cokoliv. Když ale nevíte, proč byste cokoliv měla dělat, s kýmkoliv trávit svůj čas, nedej bože život, nic vás nedonutí.

Vedete si nějakou statistiku, kolik lidí vám „prošlo rukama“?
Už to budou stovky 😉

Ve vaší knížce Vztahy a mýty se věnujete hluboce zakořeněným mýtům o lásce a chování ve vztahu. Který z těchto mýtů považujete za nejhůře odnaučitelný?
Ten, že někdo druhý má zařídit či dokonce má povinnost zařídit, ať jsem šťastný/á. Za svoje štěstí jsme zodpovědný každý sám či sama a mám neuvěřitelné štěstí, když najdu ve svém životě „parťáka“, který mi k němu dopomůže. Pak mě hned napadají další, jakože pravá láska je jen jedna, nebo již zmíněné mužsko-ženské stereotypy.

Jak dlouho jste pro knihu sbíral materiál?
V podstatě od začátku terapeutické praxe. Přesto největším impulsem byla a je spolupráce s Ester Geislerovou a Josefínou Bakošovou na jejich projektu „Terapie sdílením“. Když mě oslovily, zda bych se k nim mohl přidat, a já tak mile rád udělal. Vzniklo z toho přednáško-představení „Terapie sdílením Live“, se kterým už vyrážíme na tour i mimo Prahu.

Jaká je nejčastější chyba nebo problém, kvůli němuž se původně šťastný vztah rozpadne?
Na tohle je ošemetné odpovídat. Každý máme jiný limit a jinou hranici. Dávat obecné rady může být zavádějící a nebezpečné. Napíšete někde, že velikým rizikem je, když spolu dva nekomunikují. A vy si hned vzpomenete, že ten „váš“ doma toho moc neřekne. A hnedle to začnete zkoumat a šťourat do toho. Přitom je to jen introvert, který nerad sděluje své emoce. Přitom zrovna komunikace má mnoho podob a oblastí. Sdílíme něco jak verbálně – slovy, tak paraverbálně – tónem a dynamikou hlasem, ale hlavně neverbálně – svým tělem. My si v podstatě „pořád něco říkáme“. Takže, když tohle někde napíšeme, můžeme lidem zbytečně něco vnuknout do hlavy, co by pro ně třeba nikdy žádný problém nebyl.
Na druhou stranu existují určité signály, které „něco“ říkají. Například, když cítím delší dobu, že ve vztahu nejsem spokojená/ý či šťastná/ý, tak to má cenu prověřit. Buď to můžu otevřít se svojí drahou polovičkou a zkusit se na to podívat za pomocí mého partnera, nebo si klidně vzít někoho třetího, ať nám to pomůže rozklíčovat. A nemusí to být hned problém vztahu, ale třeba můj individuální, kdy jsem se dostal do úzkostí či deprese. Vztahy nám reflektují, co se děje v nás. Proto bych doporučoval s těmito myšlenkami a emocemi zajít za někým povolaným a propátrat, co se děje. Lepší je jít na jednu konzultaci, než na žádnou a pak se opravdu léčit několik měsíců z deprese.

Myslíte si, že české vztahy jsou odlišné od jiných národů? Máme nějakou specialitu, specifickou pouze pro naši zemi?
Myslím si, že řešíme podobné věci jako všude jinde, přesto si neodpustím jednu poznámku, a to, že je v našich vztazích nějak moc alkoholu, kterým řešíme většinu svých problémů a taky to, že mezi naše vztahy a vůbec jejich existenci vstupuje tzv. „falešná esoterie“. Proč falešná? Protože je na lidech parazitující a jen vydělávající. Poskytuje právě takovéto černobílé „poradenství“ na témata: kdo se ke mně hodí a kdo ne, kdy se s kým mám rozejít a jak řešit například to, aby mi nebyl nevěrný. Nic proti té „správné“ ezoterii, resp. spiritualitě, ale ta falešná neuvěřitelně zaplevelila vztahovost v ČR.

Jak jste již říkal, spolu s Ester Geislerovou a Josefínou Bakošovou vystupujete na přednáškách v rámci projektu Terapie sdílením. Baví vás tento způsob „interaktivní terapie“ a komu byste návštěvu přednášky doporučil?
Já to opravdu miluju! Stát před publikem, a ještě s tak úžasnými lidmi jako je Ester a Josefína, mezi které patří ještě režisérka Johana Ožvold, která nám pomohla přednášku postavit na nohy. Mám vůbec ve svém životě štěstí na lidi a holky k nim patří. Baví mě to, s jakým posláním a pokorou dělají svoji práci, do níž patří i již zmíněná „Terapie sdílením“. A doporučujeme ji samozřejmě všem! Mám pocit, že si tam najde každý to svoje. Ať už ten, kdo vztah hledá, nebo má pocit, že žádný už nenajde, kdo to pomalu vzdává, nebo i ten, kdo vztah má a zrovna mu v něm není dobře, nebo i je, ale rád by si něco jen zopakoval. A ještě k tomu se snad i zasměje 😉 Není to rozhodně žádné super vážné představení. Spíš interaktivní přednáška, která je proložená „vztahovýma hláškama“, které lidi posílají Ester a Josefíně na Instagram.

A na závěr… Chtěl jste někdy pověsit terapii na hřebík a dělat něco úplně jiného?
Nikdy neříkej nikdy, ale nechtěl. Já se v terapii našel. Měl jsem to štěstí, že jsem si mohl v životě zformulovat svůj „smysl“, který zní: „pomáhat lidem překonávat překážky“. Proto terapeutuji i učím. Vím, že to bude znít jako strašlivé klišé, ale já opravdu svoji práci miluju. Někdy jsem unavený, někdy mě to štve, ale to neznamená, že to nemůžu mít rád. Ostatně ve vztazích to není jinaké. Myslím, že s terapií máme zdravý vztah 😉

Děkujeme za krásný rozhovor i postřehy ve vaší knížce.

Helena Herynková

 

fotografie: nakladatelství Paseka a archiv knihkupectví Luxor

Napsat komentář