V Praze byl poprvé, zatímco ve světě příběhu je jako doma. Nejznámější autor žánru cozy fantazy Travis Baldree v rozhovoru pro Magazín Luxor hovořil o tom, jak o ho herní průmysl naučil disciplíně a audioknihy citu pro jazyk. Spisovatel, který v březnu navštívil Comic-noc, vysvětluje i to, proč může dnes mít příběh o otevření kavárny větší sílu než hrdinské eposy.
Přijel jste do Prahy na Comic-noc. Už jste se tam byl podívat? Jste z USA, tudíž asi máte s podobnými akcemi zkušenosti.
Všechny „cony“ jsou trochu jiné a zároveň trochu stejné. Vždycky tam najdete skvělé cosplaye a myslím, že záliby návštěvníků jsou v podstatě všude stejné, lidé je navštěvují z podobných pohnutek. Každý noc má svou vlastní specifickou atmosféru, ale to hezké na tom je, že se setkáváte s lidmi, kteří sdílejí stejná zájmy, ať už jste v kterékoli zemi.
Než jste začal psát, pracoval jste ve videoherním průmyslu. Načichl jste už tehdy k tvorbě příběhů?
Většina her, na kterých jsem pracoval, nebyla tenkrát vůbec založena na příběhu. Byl jsem softwarový inženýr. Programoval jsem, dělal grafiku a zvukový design, vlastně prakticky všechno, co se při vývoji her dá dělat. Ale šlo většinou o akční RPG a v těch se neklade velký důraz na příběh, jde spíš o boj a zisk kořisti. Scenáristou jsem se stal až mnohem později.
Proč jste se tedy rozhodl napsat knihu?
Vždycky jsem chtěl psát, už jako dítě, ale nemyslel jsem si, že to dokážu. Na střední škole jsem miloval sérii Kolo času a snažil jsem se psát něco podobného jako její autor Robert Jorda. Bylo to příšerné a daleko jsem se s tím psaním nedostal. V průběhu let jsem to zkoušel několikrát a nakonec jsem to vzdal.
A kdy tedy nastal okamžik zlomu?
Až když jsem odešel od videoher a začal namlouvat audioknihy, což mě obloukem přivedlo zpět ke knihám. Jedna moje kamarádka mě přesvědčila, abych se k psaní znovu vrátil. Oba jsme za měsíc napsali knihu a právě tak vznikla série Legendy a latéčka. Nebylo to plánované, prostě se to tak nějak stalo.
Ovlivnila práce u videoher nebo namlouvání audioknih váš přístup k psaní?
Určitě mi pomohlo obojí, i když z různých důvodů. Píšu jako programátor, tedy všechno musí fungovat. Vývoj her vás naučí disciplíně a tomu, jak dodržovat termíny. Nahrávání audioknih je možná ještě užitečnější, určitě vám to zlepší cit pro to, co v příběhu funguje a co ne. Při čtení nahlas lépe vynikne, jak příběh funguje. Nemůžete přeskočit žádné pasáže a mnohem lépe vyniknou ty skutečně dobré části. Vybudujete si určitou schopnost, že text svým způsobem „slyšíte“ už při psaní. Mnozí autoři si své dílo přečtou nahlas až zpětně, já to zvládnu už předem, což je vlastně svým způsobem trochu podvod…
Vaše knihy jsou považovány za „cozy fantasy“, což se dá volně přeložit jako odpočinkové fantasy. Jak tento žánr chápete?
Pomocí prvků fantasy, třeba magie nebo nadpřirozených bytostí, se zkoumají každodenní zážitky. Epická fantasy se často zabývá věcmi, které nikdy nezažijete – zabíjením draků, soupeřením se zlými mágy. Cozy fantasy se zaměřuje na srozumitelné a osobní zápletky a po přečtení vám ještě zlepší náladu.
Může tohle „cozy“ fungovat i v dalších žánrech? Nepíšete už náhodou něco takového?
Určitě může fungovat i v dalších žánrech, ale teď nic takového nepíšu, spíš naopak, pracuji teď na litRPG videoher například se sci-fi romány, např. Ready Player One, pozn. red.). Nicméně už existují cozy detektivky a umím si představit i cozy horor, nebo cozy sci-fi.
Jak při vytváření cozy atmosféry zabráníte tomu, aby příběh působil staticky nebo v něm zdánlivě chyběly konflikty?
Dramatu je v ní dost, jen vychází z každodenních výzev. Ztráta práce, založení nového podniku, který může zkrachovat – to jsou závažné věci. V sázce je hodně. A zachytit smysluplný konflikt a zároveň zachovat příjemnou atmosféru není těžké.
Kdyby byla jedna z vašich knih zpracována jako hra, jaký žánr by to byl?
Legendy a latéčka by byla fantasy manažerská simulace o vedení kavárny, možná s nějakými prvky ve stylu Stardew Valley.
Vaše první kniha se zabývá otevřením kavárny, ve druhé se řeší knihkupectví. Co byste si raději otevřel sám?
Rozhodně knihkupectví, práce v gastronomii je stresující. V knihkupectví je mnohem klidnější atmosféra – i když každé podnikání má své nástrahy.
Rozhovor vyšel v Magazínu Luxor 2026. Autorem je Šimon Köpl.
Napsat komentář