David Prachař: Rád se u čtení odpoutám od reality

Známého herce baví, že se díky divadlu setkává jak s lidmi, tak s texty – a u těch dobrých se prý může odpoutat od reality…

Je nějaké téma, o kterém v současné době často a intenzivně přemýšlíte?
Spíš mám teď období, kdy víc čtu, kdy se mi poštěstilo najít si čas na čtení. Neumím totiž číst příležitostně v metru…

Desetiminutové čtení vám nestačí?
Knihu potřebuju přečíst rychle, jinak si ji blbě pamatuju. Dokonce trpím jakousi ztrátou paměti, kdy si třeba po měsíci nevzpomenu na konkrétní obsah, ale spíš jen na atmosféru knížky. A když už mě to vyděsí, jestli snad nemám alzheimera, musím si knihu vzít do ruky a znovu prolistovat – to se pak znovu velmi rychle zorientuju.

Jak se taková ztráta paměti slučuje s herectvím?
Hlava, mozek je neprozkoumané místo lidského těla. Myslím, že pokud určitou věc děláte pořád, v mozku se daná sféra posiluje – a naopak pokud se něčemu nevěnujete, její část atrofuje. A ztráta paměti ve smyslu zapomínání obsahu knih a učení se divadelního textu spolu pravděpodobně zas tak moc nesouvisejí. A koneckonců u knih asi není zas tak důležitý obsah jako vzpomínka, která vám na tu knihu zůstane. Co vám evokuje, co vám připomene. Román o šesti stech stranách není jednoduché celý převyprávět. A stejně tak jsou jistě diváci, kteří už když nastupují do tramvaje a jedou domů, nevědí, o čem právě zhlédnuté představení bylo. Záleží na mnoha aspektech včetně aktuálního rozpoložení, zážitek se spojí s nějakou vámi zrovna prožívanou realitou, pamatujete si ho podle nálady… Vzpomínky na divadelní hru, kterou jste viděla před dvaceti lety, už jsou zahaleny mlhou.

Takže s učením textů je to zatím dobré?
Většinou ano.

Jaké knihy jste v poslední době přečetl?
Třeba knihu Není polského autora Mariusze Szczygieła. Kdysi jsem četl jeho Gottland a zajímá mě, protože je jedním z mála cizinců, kteří nás reflektují. My sami nejsme schopní se vidět. A slyšet zprávu od člověka, který se na nás dívá z pozice cizince, i když blízkého, je zajímavé. Popisuje, co si myslel, když do Česka před dvaceti lety přijel, v čem jsme od Poláků odlišní – a jestli jsme ještě jako národ celiství, jakou zprávu o sobě Evropě dáváme, jestli si jako země vůbec něco myslíme.

Pomohlo vám čtení Mariusze Szczygieła najít odpovědi?
Moc ne. Píše o nás, že jsme méně konzervativní než Poláci, ale na druhé straně jsme podle něj v liberalizaci málo vyhranění. Polské dějiny se liší od našich tím, že Poláci si svobodu vždy museli vydupat ze země. Když to zjednoduším, my jsme se tomu vždycky vyhnuli a pak hledali důvod, proč jsme tak neučinili. Zároveň Poláci byli strašně protižidovsky založení, přitom ze střední Evropy měli za druhé světové války nejvíce mrtvých. Je to země hodně se lišící od Česka, křesťanstvím je velmi poznamenaná v tom dobrém i v tom špatném. Pro Poláky kostely stále ještě něco znamenají, pro nás už téměř nic. Szczygieł v Není popisuje třeba i příběh Loosovy vily, který jsem si tak díky němu připomněl. Také jsem přečetl knihu Michala Ajvaze Města.

To jste ale musel mít opravdu hodně času na čtení!
Čte se to dobře, takže rychle. Říkají tomu magický realismus, science fiction, utopie. Byl by to hezký seriál pro děti.

Čtete knihy a přemýšlíte, jestli by mohly být námětem pro divadlo?
Většinou na to myslím. Ajvaz by byl skvělý film, Szczygieł zas hraný polodokument.

Zmíníte ještě další knihy?
Leviatan Josepha Rotha jsou zase židovské povídky z okolí Oděsy. Ostatně doma mám hodně knih židovských autorů, mám rád izraelského spisovatele Amose Oze. A protože straním Izraelcům, teď jsem se chtěl záměrně pustit do jednoho z palestinských autorů, kteří problematiku popisují z jejich strany, ale podobně smířlivým a humánním způsobem jako Amos Oz. Umění a přesah mezi těmi dvěma zeměmi snad existuje, kéž to není jen ta nevraživá válka. A pak jsem přečetl zajímavou knihu – Tíhu sněhu Christiana Guay-Poliquina o zraněném muži, který se dostane do blíže neurčené vesnice, snad někde v kanadských lesích, kde je nucen zůstat tři čtvrtě roku. Je výborná, lehce meditativní. A protože ve Stavovském divadle chystáme premiéru Idiota, tak i toho teď čtu znova po třiceti letech – tentokrát v překladu z roku 1922.

Rozhovor vznikl pro březnové vydání magazínu Page

Sdílet

Napsat komentář