Můžeme to přičítat chmurné krizi Hollywoodu, nebo naopak tvůrčí snaze problematizovat černobílost pohádek, jasného členění na dobro a zlo. Dost možná jde o obojí. Poslední roky nám přináší do kin sequely, prequely a vůbecvšelijakéquely úspěšných filmových titulů. Adaptují se knižní bestsellery, komiksy, když už dochází dech, spojí se více hrdinů dohromady, nebo se látka zkrátka a dobře předělá z 2D na stereoskopické 3D (třikrát juch kreativitě!). Disneyho Zloba má naprosto oprávněný předpoklad vzbuzovat obdobnou pochybnost: Hollywood už neví kudy kam, a tak natočí znovu Šípkovou Růženku, tentokrát ale bude klást důraz na zlou královnu. Hned zkraje podotýkám, že jsem se Zloby bál a že mne obava opustila a vystřídal ji pocit (překvapivé) spokojenosti.
On sám o sobě koncept obohatit původní dobře známou látku o jiný úhel pohledu, který by navíc kladl větší důraz na motivaci vzniku Zla, není vlastně špatný nápad. Hollywood sice má rád své dobráky a vyvrhele, čas od času ale i v popcornové vůni skrývá problematičnost takové jasné kategorizace a demýtizuje vyřčené pravdy. Může se tak cítit artověji, podvratněji, nebo si zkrátka vytváří alibi, aby pak o chvíli později přišel s dalším trhákem, jenž nám vtluče do hlavy, kterak je černobílá hezká barva.
Zloba v sobě podvratnost a ani kapku artu neobsahuje. Jde zní cítit chuť udělat něco hezky vizuálního, oprostit se od potřeby vymýšlet nový příběh, pomoci si klasikou a otevřít si vrátka k diváckému zájmu skrze posun vypravěčské perspektivy. A ve výsledku se takové strategii daří více než dobře. Režisér Robert Stromberg má sice papíry začátečníka, ale ruce řemeslníka, který očividně přesně míří. Zloba se neustále drží formy pohádky, ale ani v nejmenším neuhýbá před ambicí oslovovat celou rodinu (především díky většímu důrazu na fantasy žánr). Děti si přijdou na své díky barvičkám, místy poťouchlému humoru u sudiček a olalá scénám s efekty. Pubertu osloví hrdinové v rozpuku a dospěláky romantika (ženy) a Zloba v podání olalá Angeliny Jolie (muže). Všech ingrediencí Stromberg míchá přiměřeně, takže nelze zcela jasně říci, pro koho konkrétně je film určen víc. A má to své výhody – tvůrci musejí udržet pozornost každé generace, a tak si připočtěte ke kladům filmu absenci nudy.
Při sledování nebudete potkávat překvapující zvraty, což ostatně ani není dost dobře možné s ohledem na známou literární předlohu (a to i přesto, že se Zloba soustředí na zlou královnu a ukazuje situace a jednání, které v klasickém zpracování schází). Má ale dramaturgii vystavenou matematicky přesně, aby střídala humorné chvíle s vážnými, oddechové s napínavými, romantické s hrozivými. Tahounkou podívané se (nepřekvapivě) stala právě Jolie, která díky líčení sice působí až moc pohuble (Rubens by o ni ani okem nezavadil), ale zdá se, že ji takový filmový projekt bavil.
Podstatnější než scénář a než samotné herectví bude ale pro mnohé spíše výtvarná stránka. Především kostýmy a některými rekvizitami a kulisami odkazuje na původní animovaný film z roku 1959. Pouze prostředí, v němž Zloba žije, získává nový háv a odklání se od disneyovské poetiky, aby spíše koketoval s fantasy krajinami.
Jako dobrá volba se ukázal být skaldatel James Newton Howard, který čas od času dostane příležitost seskládat tóny do potemněle pohádkové melodie, je mu vlastní pocit skromnosti (neupozorňovat tolik na sebe), stejně jako místy oduševnělá radost pořádně si zamávat dirigentskou hůlkou (gradace příběhu a souboje).
V jednom z odstavců jsem uvedl, že Zloba představuje pro mě překvapivou spokojenost. Nenadzvedává, nefascinuje, dokonce nevnucuje pocit, že bez ní by se současná kinematografie či daný žánr neobešel. Ale současně nenudí, nepřekáží, pobaví i přináší verzi, kterou lze postupně při dospívání dětí doplnit na poličku, aby pochopily, že to, co se zdá být dobré (král), může nést na plášti skvrny, stejně jako to, co se zdá býti zlé (Zloba), dost možná má ke svému jednání oprávněné důvody – a třeba jej dokonce i lituje…
Hodnocení: 75 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář