Nebrat se tak vážně: Rozhovor s Markem Dvořákem a Martinem Moravcem

Pavlína Ježková26. 10. 2026Žádné komentáře0537

Odhalte tajemství autorské dvojice Martin Moravec a Marek Dvořák. Zjistíte, čeho si na sobě autoři navzájem cení, proč je psaní občas stojí nervy (a někdy i vlasy) a jak to vše zachraňuje mistrovský sarkasmus.

Kdybyste měli popsat jednu společnou vzpomínku, která vás vždycky rozesměje, která by to byla?

Martin: Pomalu bych z nich mohl dát dohromady novou knížku. Ale dobře, aspoň jednu. Měli jsme s Markem docela důležitý sraz. Já čekal a Marek opravdu dorazil včas. Bohužel asi o dvě stě kilometrů jinam. Někde jsem četl, že rodičovství je největší zkouška trpělivosti. Ale to tvrdí ti, kteří nikdy nepracovali s Markem.

Marek: Těch bude asi víc. S postupem času, jak jsme se s Martinem více poznávali a navštívili různé akce a besedy, nebyla o úsměvné situace nouze. Většina z nich souvisí s Martinovým pokročilým věkem. Staří lidé prostě spoustu věcí nezvládají jako zamlada a je občas legrační to pozorovat.

Tři slova, která podle vás toho druhého nejlépe vystihují?

Martin: Jediný svého druhu. Já už za život pár lidí potkal, ale nikoho, kdo by se Markovi aspoň trochu blížil.

Byť mě to postupně stálo zbylé vlasy a museli mi zvýšit medikaci, ten den, kdy jsme si plácli na první knížku, dodnes ve své práci považuju za jeden ze zlomových.

Marek: Chtěl bych být zase vtipný a zasmát se některé z vlastností, které Martin na sobě považuje za negativní, pravdou ale je, že je to nesmírně vzdělaný, dobrosrdečný a hodný člověk.

Náhlá zástava oběhu. Tonutí v bazénu. Pád z koně. Autonehoda. Ze země se zvedá záchranářský vrtulník a na jeho palubě sedí doktor Marek Dvořák. Začíná boj o čas – a hlavně o život.

Tato kniha přibližuje nejen osudy pacientů a náročnou práci zdravotníků. Ale má také za cíl pomáhat. Na konci každého příběhu najdete praktického průvodce první pomoci.

Novinka je návratem autorské dvojice Martin Moravec a Marek Dvořák. Jejich knižní rozhovor Mezi nebem a pacientem získal cenu Magnesia Litera.

V čem se inspirujete a co jste se od sebe naučili?

Martin: Já ani nevím, kde začít. Kromě toho, že Marek za hodinu zvládá tolik věcí jako my ostatní normální smrtelníci za tři týdny, mě naučil něco mnohem důležitějšího. Víc si věřit!

Marek: Domníval jsem se, že se umím celkem dobře písemně vyjádřit, ale takový cit pro volbu slov a obratů, jako má Martin, jsem u nikoho jiného nezažil. Skutečně dokáže skloubit to, jak se respondenta zeptat, a jeho odpověď zaznamenat přesně tak, aby to ve čtenáři vyvolalo potřebnou emoci nebo mu přineslo danou informaci. Je to mistr slova.

Neříkám, že jsem se to od něj naučil, ale je to zajímavé zjištění.

Máte za sebou tvorbu dvou společných knih, v čem vás ten druhý stále dokáže překvapit nebo zaskočit?

Martin: Mě Marek vždycky zaskočí, když o mně někde mluví hezky. To vždycky čekám, co za tím je a co zase přijde. Třeba: „Vždycky jsem si myslel, že spisovatelé jsou zhýralé existence. Pak jsem poznal Martina a musím uznat, že… je to pravda.“ Ale jednou za čas skončí jen u pochvaly a z toho pak žiju měsíc.

Marek: Vždycky když dostane od psychiatra nové prášky, chová se bizarně. Začne mluvit pozpátku nebo vydává různé špatně identifikovatelné hrdelní zvuky a drbe se na místech, o kterých už děti učíme, že by se na nich drbat na veřejnosti neměly. Ale zvykli jsme si na to a úspěšně to tajíme veřejnosti.