Třicet příběhů ke třicátinám

Letos se měl konat již 30. ročník Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodu. Bohužel byl nakonec, jako mnoho dalších událostí, zrušen. Jako malá náplast a připomínka tohoto jubilea vyšla alespoň kniha Země skrytých úsměvů.

Země skrytých úsměvů je povídková sbírka třiceti příběhů, každý za jeden rok havlíčkobrodského veletrhu. Vlastně, povídek je ve skutečnosti 33, tvůrci přidali další tři kousky jako bonus od již nežijících autorů – Jiřího Stránského, Ludvíka Vaculíka a Arta Paasiliny, jediného zahraničního autora.

Mimo výše zmíněného finského humoristy jsou povídky v knize krásným průřezem současnou českou literární scénou. Čtenáři se mohou těšit na Kateřinu Tučkovou, Petru Dvořákovou, Viktorii Hanišovou, Irenu Obermannovou, Alenu Mornštajnovou, Ivanu Pecháčkovou, ale i na Michala Viewegha, Ivana Krause, Aleše Palána, Jiřího Dědečka či Václava Větvičku. Svým dílem přispěla také spisovatelka a nakladatelka Markéta Hejkalová, jež je rovněž pořadatelkou Podzimního knižního veletrhu. Všichni přispívající spisovatelé jsou s veletrhem úzce spjati, a pokud jste na něj alespoň jednou vyrazili, možná jste je mezi stánky potkali.

Každá povídka je literární jednohubkou a laskominou na níž si opravdu pochutnáte. A pokud ji dokážete neslupnout na jedno přečtení, uděláte si třeba i celý měsíc krásného českého povídkového čtení. Podzimní knižní veletrh sice letos v Havlíčkově Brodu žádný obvyklý rozruch nezpůsobil, ale díky povedené knížce Země skrytých úsměvů můžete kulaté jubileum oslavit alespoň pomyslně. Skvělým počtením.

Helena Herynková

 

***********************************************

Podzimní veletrh má velmi zvláštního ducha, jenž prostupuje celým kulturním domem Ostrov, a navíc jím ožije na několik dní doslova celé město. Budete-li mít štěstí, odnesete si kousek i domů. Onu jedinečnost můžete ochutnat díky fejetonům Ludvíka Vaculíka:

Ludvík Vaculík: Urheilutarpeita
Na obyčejném trhu kupujeme většinou něco, co se musí něčím naplnit, aby to mělo smysl: třeba hrnce nebo prádlo. Ale knihy kupujeme už s jejich obsahem a smyslem. V tom se podobají stravě. – To mi napadlo na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě, kde jsem seděl několik trapných chvil ve stánku nakladatelství Dokořán. Později jsem se díval raději shora z balkonu. Od pražského nebo brněnského veletrhu se tento liší natěsnáním všeho, což působí, že je tu citelně více zákazníků než obchodníků. Mnozí berou knížky do rukou a listují si v nich nebo čtou, což se s jiným tovarem v obchodě nedělá, kromě klobouků.

Takovýto veletrh se liší od trhu třeba se sportovními potřebami i tím, že sem jdou i lidé, kteří nic nepotřebují. Společenská atmosféra povznáší člověka nad všednost. Je tu ovšem i kvalifikované obecenstvo, které si dává od autorů podepsat knížky z doby, kdy je ještě kupovalo. – Vidím shora, že pán mou knihu po dlouhém prohlížení odložil. Ale zajímala ho velice!

Procházím tudy skoro s utrpením: Už žádnou další knihu, umiňuju si. Ale tady přijdete ke knize jako k bacilu, který jste také nechtěli. Sama a zdarma vklouzla mi do ruky kniha Františka Lízny o jeho pouti do Compostely, kterou jsme četli na pokračování v Akordu. “Díky,” pravím, “a v Broumově jste už byl?” -“Nebyl, kde to je?” Ale chci něco koupit paní Vaculíkové: vzpomínky na Jana Zrzavého, s pěknýma obrázkama. Když s tím za ní přijdu, poznávám z jejích rukou, že už narazila na Jiřího Stránského. U stánku Velryby jsem nabyl jednoho sešitu Kouzelného zrcadla literatury od Jaroslava Blažkeho: Od Gilgameše k Harlekýnovi. Mnoho obrázků. Nevěděl jsem, že Klostermann psal také německy: jeho prvotina Črty ze Šumavy vyšla česky až po čtyřiceti letech. To si koupím, to je tenké. Ano, takový veletrh je i schůzkou autorů živých i mrtvých, kteří si to nedomluvili, ale jako by ano.

Už potřetí tu míjím muže, jehož v poslední době potkávám často: Eero Balk, finský bohemista, překladatel; dnešní veletrh si zvláště všímá finské literatury. Tohoto muže jsem se dávno chtěl na něco zeptat, ale nikdy jsem si nevzpomněl, co to bylo. Teď, vlivem prostoru, si vzpomínám: “Milý Eero, prosím tě, co je to urheilutarpeita?” Diví se: “Odkud to máš?”

Za války ve Zlíně jsem jednou procházel obchodním domem a na jednom pultě uviděl krabici s tímto nápisem. Přečetl jsem si to a několikrát si to opakoval, do večera: znělo to jak zaklínadlo. Druhého dne jsem si na ně nemohl vzpomenout, šel jsem si to schválně znovu přečíst. A dole na té bedně bylo napsáno: Helsinky. Tak proto! Slovo se nepodobalo žádné řeči, kterou jsem někdy slyšel. Ale slyšel jsem také, že finština je příbuzná s maďarštinou. Jednou, asi před dvěma lety, jsem vzal maďarský slovník: ale žádná skupina hlásek z té urheilutarpeity se tam nevyskytuje. Eero – také divné jméno – mi teď odpověděl: “Sportovní potřeby.”

Potkal jsem ovšem i paní Markétu Hejkalovou: a napadlo mi, že jsem mohl zkusit zeptat se jí. Ona nějaký čas ve Finsku žila. Když jsem ji teď zas potkal, schválně jsem se jí nezeptal. viděl jsem, jak jí pěkně sluší šaty a také jak ona sluší svému veletrhu.

Původní vydání Vaculíkova fejetonu, z roku 2007

Z jarmarku
Hleděl jsem z balkonu dolů do sálu, kde se mísili čtenáři s knihami: trsy hlav a plochy knih. Napadlo mi: není nás, co píšeme, už víc než těch, co čtou? – Raději jsem takto seděl, abych se dole neštuchal a nebyl pořád oslovován neznámými lidmi, kteří mě znají. Připadalo mi neslušné nechávat se od nich zdravit nebo i chválit: hodně pochvaly jsem slyšel za tyto úterky v těchto novinách.

Knižní jarmark v Havlíčkově Brodě je slavnost pěkná: potkávají se tu mnozí lidé, kteří se znají odtud a jenom tu se zas potkávají. Jezdí i ze vzdálených míst. Skoro každý něco koupí, budouť Vánoce. Já jsem pro studenta koupil v Dokořánu dobrodružnou knížku od Achesona s názvem „1089 a další parádní čísla“. V Atlantisu jsem prodával, svým zjevem. Autogramiáda je děj trošku trapný: že k vám přistupují lidé, uctivě nebo přátelsky, jimž vy ani nemáte čas pohlédnout do tváře nebo oslovit je; já se snažívám. Je mezi nimi dost mladých lidí, zajímalo by mě, co dělají … Něco bych jim třeba ještě ani nedal číst. Je velice důležité, aby se knížka setkala se čtenářem ve správnou dobu: nevhodné setkání může zkazit vztahy na doživotí. Já můžu potvrdit, jaký je to rozdíl setkat se s jistou babkou jako školák, a sejít se s Babičkou teď, před měsícem, kdy jsme oba stejně staří.

Vůbec: některé dávno přečtené knihy jsou o něčem jiném, než byly tenkrát: stalo se mi to nedávno s Jaroslavem Havlíčkem, Jiřím Mahenem, Edvardem Valentou… Dnes vnímám víc jejich snahu vyslovit kromě příběhu ještě něco dalšího. Proto se o novější literatuře vyjadřuju nerad: vyslovuje většinou jen to, co říká slovně. Takže pochválit ji můžete jen, že je to napínavé, dobře se to čte. Nerad čtu cizí rukopisy: protože jsem pak nucen říkat soud, což vůbec nechci! Ale musím: vždycky se to dělalo, patří to k vývoji literatury. Mrzí mě také, že literární časopisy se nesnaží držet ve vědomí čtenářů dřívější díla a jména.

Ale ještě k té úvodní otázce: není-li dnes píšících lidí víc než čtoucích. To jistě ne, ale je zřejmé, že poezii a prózu píše čím dál víc lidí. Proč asi? – Možná je to tím, že psané slovo se nám ve všech svých úlohách vnucuje čím dál víc. Možná je to i rozpadem přirozených lidských kolektivů, v nichž se každý mohl vypovídat až k uklidnění a vyrovnání. Já osobně říkám, že psaním se člověk může obhájit takový, jaký je, a ještě s jakousi slávou. Někdo píše ze ctižádosti: chce proslout, a psaní je tělesně nejpohodlnější. Tyto všecky pohnutky mohou být silnější než touha po zisku: mnozí lidé si za vydání svého psaní sami zaplatí. A konečně někteří lidé píší proto, že necítí, jak píší, a dobré dílo vlastně nepoznají.

Člověk tam také knížky dostává. Mezi jinými dostal jsem od Jiřího Stránského jeho novou knížku Stařec a smrt. Právě jsem ji dočetl. Je založena na výborném nápadu, který překonává obě ta slova v titulu. Ano, psát by měl jen ten, kdo už má o čem, a ještě o tom nečetl.

Napsat komentář