Kvazikrystaly

Člověk stále zaměňuje vlastní pohled na svět s pohledem ostatních. Život Xany Molinové sledujeme od jejích čtrnácti let, na konci románu je babičkou a naposledy se pokouší vzít do vlastních rukou kormidlo života, který jí ještě zbývá. To, co se v něm odehrálo, sledujeme z různých úhlů pohledu: očima jejího nájemce, který ji nedůvěřivě pozoruje, a přitom má svá vlastní tajemství, člověka, který přežil občanskou válku a zamiloval se do ní, její nespoutané kamarádky z mládí, kterou Xana po desítkách let najednou nemůže vystát. Z této mozaiky vystupuje odvážný román, který jen jakoby mimochodem staví čtenáře před otázku, v čem spočívá rozdíl mezi naším vnímáním skutečnosti a skutečností samou. Je to poetická, humorná a zneklidňující kniha, jejíž název si autorka vypůjčila z oboru přírodních věd. Ne všechny krystaly mají pravidelnou strukturu, existují i takové, jejichž struktura je deformovaná a zdánlivě se jeví jako nepravidelná. Stejné je to i s lidskými osudy. Životní cesty jsou spletité a nevypočitatelné a jen z velké dálky je lze spatřit jako celistvý obraz.