Vývoj nucené práce na úzěmí České republiky ve 20. století

Nucená práce tak, jak ji chápe Úmluva č. 29, o nucené práci, představuje omezenou či zcela odepřenou možnost nucené osoby ovlivňovat své pracovní podmínky v souvislosti s důvodnou obavou z negativních dopadů pro případ, když by výkon nucené práce odmítla či se mu vyhýbala. Na území České republiky byl zákaz nucené a otrocké práce mnohokrát porušován s úmyslem využít těžkých životních situací lidí a zneužít je tak k pochybnému prospěchu, ekonomické prosperitě, či jako zvláštního druhu trestu a zbavení se nepohodlných osob. Kniha je pro přehlednost rozdělena podle časových etap v průběhu 20. století, ve kterých se postupně věnuje jednotlivým formám nucené práce a jejím proměnám na území České republiky od Rakousko-Uherska až po přelom 20. a 21. století. Zvláště se věnuje třem nejzásadnějším časovým úsekům, a to nucenému nasazení za Protektorátu Čechy a Morava v první polovině 40. let 20. století, vzniku pracovních středisek pro německé a rakouské obyvatelstvo po skončení 2. světové války a táborům nucené práce a pomocným technickým praporům na přelomu 40. a 50. let. V závěru rovněž lehce nastiňuje další možný vývoj nucené práce s ohledem na postupnou globalizaci světa a odcizování se hodnotám jednotlivce.