Kolaboranti a váleční zločinci na pražském popravišti

Nacistická okupace českých zemí, která následovala po bezprecedentním odtržení rozsáhlých pohraničních území v důsledku „Mnichova“, přinesla šest let hrůzovlády a ohromné oběti na životech domácího obyvatelstva. Válečným běsnění a do té doby nepředstavitelnými zločiny proti lidskosti byla postižena nejen Evropa, ale i země Dálného východu. Ještě před koncem války tedy řešily hlavní mocnosti i jednotlivé dotčené státy otázku potrestání pachatelů a vyrovnání se s válečnými zločiny a kolaborací. V Československu nastalo krátce po osvobození období takzvaného retribučního soudnictví (z latinského retributio-odplata). Speciálně k tomuto účelu zformované soudní stolice měly řešit potrestání jak německých válečných zločinců, zejména z oblasti politického vedení a potlačovacího aparátu, tak domácích přisluhovačů okupačního režimu, udavačů a agentů německých tajných služeb, členů kolaborantských politických hnutí a dalších osob, které se zpronevěřily principům demokratického státu. Mimořádné lidové soudy byly zřizovány v sídlech krajských soudů, tvořil je pětičlenný senát, sestavený z profesionálního soudce v roli předsedy a čtyř soudců z lidu. Řízení nesmělo trvat déle než tři dny a v případě, že byl vynesen trest smrti, měl být vykonán do dvou hodin. Retribuční soudnictví proběhlo ve dvou fázích, označovaných jako první a druhá retribuce, činnost těchto mimořádných senátů se uzavřela s koncem roku 1948. Výrazná část těchto procesů proběhla v hlavním městě, kde bylo vykonáno 146 rozsudků smrti. Právě těmto případům se věnuje kniha Kolaboranti a váleční zločinci na pražském popravišti.