Pomůže jí pohledný soused překonat tvůrčí krizi?
Alex Aster, autorka úspěšné série Storočí, si od fantasy odskočila
k novému žánru a přichází s žhavým letním romcomem!
Léto v New Yorku vás přenese do horkých a pulzujících
ulic Manhattanu, kde se v horkém letním vzduchu rodí nové životní šance – a
to nejen ty pracovní…
„Perfektní čtení na léto!“ — bestsellerová autorka Ali Hazelwood
Jak novinku hodnotí čtenářky?
„Sérii Storočí miluju – ale tenhle žánr mi k autorce sedí
snad ještě víc, naprosto předčila moje očekávání!“
„Bylo to jako sledovat romantický film.“
„Tahle knížka mě vytáhla z velké čtenářské krize, zhltla
jsem ji během jediného dne!“
(recenze z Goodreads.com)
Přečtěte si ukázku:
Povzdechnu si. „Hele, jestli mě chcete vyhodit, tak
hurá do toho. Ty odsuzující pohledy si nechte.“
Zamračí se ještě víc. „Vyhodit vás?“ „Jo.“ Mávnu před jeho mohutnou postavou rukou. „Copak vy nejste vyhazovač?“
„Vy si myslíte, že tady pracuju?“
Teď jsem na řadě já, abych se zamračila. „A ne snad?“
V očích se mu něco zaleskne. Možná vzrušením. Nakloní se tak blízko, že z jeho dechu cítím mátu. „Co mě prozradilo?“
Co? Patří snad k nějaké tajné ochrance? Má splynout s okolím?
Páni, kluby jsou fakt divné.
Trochu povýšeně pokrčím rameny a ještě víc se vnořím do své role ostřílené newyorské pařmenky, takové té pětadvacetileté holky, která se baví s kluky v temných zákoutích klubů. „No, tak v první řadě jste obrovský.“
Přijde mi, že při slově „obrovský“ se zatváří překvapeně. Obrátím oči v sloup.
„Jste asi o půl metru vyšší než já. A to mám podpatky. A…“ Ukážu na jeho ruce a přistihnu se, že zírám. Ramena má tak široká, že vypadají jako útesy. A jeho bicáky, bicáky se mu boulí pod… Odkašlu si. „A vaše oblečení. Celé černé.“
Pomalu přikývne a vypadá, že o něčem přemýšlí.
„Pokud máte být nenápadný, měl byste se snažit víc splynout s okolím,“ poradím mu sebevědomě. Teď už si opravdu hraju na někoho jiného. Na někoho, kdo radí úplně cizím lidem, jak mají dělat svou práci.
Na jeho rtech se objeví úsměv. Nakloní se ještě níž, až má ústa téměř u mého ucha. „No, jen mezi námi, tohle je moje poslední směna.“
„Opravdu?“
Přikývne. „Vy byste taky mohla být diskrétnější.“
Svraštím obočí. „S čím?“
Pokrčí rameny. „Každý ví, jací lidé chodí na večírky v tomhle klubu. Kdo se obvykle motá kolem záchodů, kde je větší klid… Kdo obvykle flirtuje s naivními startupovými milionáři.“
Teď jsem vážně zmatená. A podivně zaujatá. Kdo si myslí, že jsem?
Pak pokračuje: „Kdo nosí takové podpatky,“ – jeho pohled mi sjede po nohou – „a takovou sukni.“
Očima hltá celé mé tělo a je to, jako by z nich šlehaly plameny. V žaludku mě zašimrá horko. Měla jsem pár drinků – což je u mě jako pět, vzhledem k tomu, že to nejsilnější, co obvykle piju, je Penelopina kombucha – a jeho pozornost je ještě opojnější. Kdy naposledy se na mě někdo takhle díval? Kdy naposledy jsem na sobě měla sukni tak krátkou, že stačí jediný špatný pohyb a všem ukážu kalhotky?
Je tu ještě jeden důvod, proč jsem souhlasila, že si s Penelope vyrazím. Tohle je můj poslední večer v New Yorku. Zítra touhle dobou už budu na druhé straně země. Napořád.
Proto jsem souhlasila, že si vezmu tenhle outfit a že se zdržím i po půlnoci – je to moje poslední šance prožít chvilku jako z filmu.
