Nejhůř se věří tomu, co se opravdu stalo…
Autorka bestsellerů Šepot z lesa nebo Tři Sekery Kateřina Surmanová přichází
s novinkou Zjevení! Stejně jako předchozí knihy oblíbené
spisovatelky, i tento mysteriózní thriller se odehrává v české přírodě,
kde ožívají nadpřirozené síly.
Příhraniční víska Prameny zažila velké dějiny – od pekla
nacismu přes poválečný odsun až po komunistická zvěrstva. Jenže krajina
nezapomíná. A zatímco hlavní hrdina pátrá po starých zločinech, ty nové mu
usilují o život…
O noci, kdy se skautům zjeví ve Slavkovském lese pohřební vůz, zemře tamtéž za nejasných okolností významný německý podnikatel. Proč se vracel do staré vlasti? Koho nebo co hledal? Jaké tajemství chránil, co ukrývá obraz bílého jelena a kam vede seznam záhadných jmen?
Dospělý vnuk Tadeáš se
vydává po stopách mrtvé hlavy rodu, zpátky v prostoru i čase. Do domova i doby,
co už pominuly, do malé příhraniční vsi Prameny, kudy se drtivě valily veliké
dějiny – od pekla nacismu přes poválečný odsun až po komunistická zvěrstva.
Nejhorší skutky, jichž je člověk schopen, a taky ta největší odvaha. Krajina si
všechno pamatuje. Vypráví. Žaluje. Tadeáš pátrá po starých zločinech, zatímco
ty nové mu usilují o život.
Mysteriózní román vychází ze skutečných událostí dvacátého století a historických křivd nejen pramenských, které se odehrály na obou stranách českoněmecké hranice.
Zapomenout je těžké, ale ještě těžší je vzpomínat.
„Podívat se zpříma na to, co bylo, je absolutně nezbytné,
pokud má člověk bez zkreslení vidět i to, co je a k čemu se schyluje. Je na
každém z nás, jak si nás bude krajina pamatovat.
Jestli budeme stateční, nebo se ohneme. Jestli se budeme umět
vyrovnat s tím, kdo jsme byli a z jakých motivací. A jestli to beze studu předvedeme
svým dětem a pradětem. A že fatální chyby se nemusejí opakovat, když přestaneme
zapomínat, že už jsme je udělali.“ — Kateřina Surmanová pro Magazín LUXOR
Přečtěte si ukázku:
Civěl před sebe, nemohl se hnout. Z ničeho, z mikroskopického průduchu ve tmě, se vynořil
archaický pohřební vůz. Katafalk zdobený sametovou drapérií a zlatým
kováním, loukoťová kola drkotala po neexistujících výmolech půl
metru nad skutečným kamením, před nimi máchala vzduchem kovaná kopyta
koňského čtyřspřeží. Na kozlíku dvoukoláku nikdo neseděl, vraníci táhli
sami, bez zaváhání, znali svoji cestu, i když tam, co kráčeli, vůbec žádná
nevedla. Koně zahrabali nohama a katafalk vplul do nicoty, která ho na
okamžik vydala jasné měsíční noci a ohromeným dětským zrakům. Petr a Honza
na sebe upřeli vytřeštěné oči.
„Viděl jsi ten vůz?“ vybafl Petr. „Tak přesně to jsem se chtěl zeptat tebe,“ odpověděl Honza.
„Kluci, nechte toho. Proč mě strašíte? To není žádná legrace, není to kamarádský,“ kňoural Žbluňk.
„Jak to jako myslíš? Tys nic neviděl?“
„A co jako? Nechte toho, já to na vás povím, jestli si nedáte pokoj,“ Žbluňk neměl daleko do breku.
„On to neviděl,“ sdělil Splávek Petrovi lakonicky.
„Pojďme odsud, zpátky na tu cestu,“ vyhrkl Petr. Chtěl, aby to vyznělo jako povel, ale ani sám sobě nenamluvil, že to bylo cokoli jiného než prosba, a úpěnlivá.
Když se z Popravčí louky – kde se jedle záhy utišila a víc se nedělo vůbec nic – konečně vrátil zbytek oddílu, kluci Dandymu běželi naproti a vykládali mu překotně, co zažili, skákali si do řeči, až je musel zastavit a nechat si to vyložit celé znovu. Pak se vztyčil, hleděl směrem k lesu, nemluvil. Zdálo se, že tak ustrnul na hotové věky, Petr doslova cítil, jak se mu o paže otírá mizející čas.
„U posedu, jak je značka, říkáte?“ promluvil konečně.
„Ano, úplně určitě tam. Vyjel z ničeho a zajel do ničeho, nejel po žádný cestě,“ zopakoval Splávek.
„Jak se to vezme,“ řekl Dandy. „Není tam cesta, ale bývala. Stará cesta na Prameny. Stará cesta, co už není, ke hřbitovu, který už tam taky není...“
