Šílená stopařská odysea napříč Spojenými státy

Přečtěte si ukázku:

Tady máte můj palec a dovezte mě prosím co nejdál! 
Byla tady. Chvíle, kterou jsem se snažila oddálit tak dlouho, že jsem místo původně dvou zamýšlených dní strávila v Miami celý týden – přišel čas mého prvního stopování v USA. 
Představa okamžiku, který měl nastat, mi už týdny svírala žaludek. 
Nezáleželo na tom, kolik jsem toho už stopem projela Evropou, severní Afrikou či Blízkým východem. Čelila jsem úplně novému kontinentu s obrovskými osmiproudovými dálnicemi, rozlehlými městy, na jejichž okraj se dostáváte někdy i několik hodin, a lidskou mentalitou,  ve které jsem se zatím nevyznala. Nacházela jsem se v zemi, kde je běžné, že lidé vlastní zbraně a legálně je používají k ochraně svého majetku. A zároveň v zemi, která je proslulá sériovými vrahy jako žádná jiná. 
Proč jsem jen poslouchala všechny ty podcasty o opravdových zločinech? 
Teď už však bylo příliš pozdě si cokoliv vyčítat. Bylo třeba vrhnout se do akce. 
Když se člověk chce dostat stopem z jednoho velkého města do druhého, prvním krokem zpravidla bývá přesun pěšky nebo veřejnou dopravou k nájezdu na dálnici vedoucí potřebným směrem. V americkém provedení většinou můžete kvůli obrovské rozlehlosti velkoměst možnost jít po svých rovnou vyloučit a doufat, že se v dané metropoli nachází  ucházející síť metra či autobusových spojů. 
Miami k takovým lokalitám naštěstí patřilo, a tak mi po vystoupení z busu stačila jen asi míle (1,6 kilometru) chůze, než jsem došla k pěknému místečku s dostatečným prostorem k zastavení a poprvé na tomto světadíle vytasila svůj palec. 
Minuty ubíhaly, auta kolem mě projížděla, většina řidičů nasazovala lhostejné nebo mírně podezřívavé pohledy. Občas se ale naštěstí objevil i povzbudivý úsměv, který mi dodal trochu odvahy. 
Obávala jsem se, že na tomhle náhodně vybraném místě na okraji  Miami zůstanu stát celé hodiny. K mému překvapení ale stačilo jen několik desítek minut se zvednutým palcem a už jsem seděla v autě svého historicky prvního řidiče na severoamerickém kontinentu. Nadšeně poslouchal, jak mu vyprávím o plánu dojet stopem až do Kanady. 
Naše konverzace však netrvala dlouho – milý pán neměl namířeno nijak daleko a brzy mě vysadil na benzínce u rušné křižovatky městského obchvatu. 
Stále jsem byla nedaleko Miami, ale přece jen o něco blíž svému cíli pro dnešní den. Tím bylo Naples, město zbohatlíků na západním pobřeží Floridy, které se proslavilo nekonečnými bílými písečnými plážemi. 
Na benzínce jsem zvolila další ze svých stopovacích strategií – oslovovat řidiče s otázkou, kam mají namířeno a jestli by mě nevzali s sebou. 
Tahle metoda nepatří k mým oblíbeným, protože se při ní cítím trochu jako otravný podomní prodejce, ale bývá docela efektivní. Při osobním kontaktu je pro lidi totiž obvykle těžší vás odmítnout.