Jen on může zachránit její duši
Boj dobra a zla, zakázaná láska, propracovaný magický svět a
800 stran. Trůn zavržených bohů, 2. díl virální dark fantasy série Bohové a monstra, má zkrátka všechno!
Sžíravá touha po pomstě Diannu proměnila v netvora.
Ještě ale není vše ztraceno – nesmrtelný bůh Samkiel udělá všechno pro to, aby
ji odtáhnul zpět od okraje zatracení.
Napínavé pokračování bestselleru Kniha Azraelova
Dianna, které ublížili tím nejhorším způsobem, truchlí a je
posedlá touhou pomstít se těm, kdo ji zradili. Jakožto legendární Ig’Morruthen
žízní po krvi a dokáže přijmout jakoukoliv podobu. Její pravá podoba je však ze
všech nejděsivější. A jak přichází o poslední kousky lidskosti, rozhodne se
přijmout svou temnou stranu a spálit světy. Samkiel, nesmrtelný bůh, byl kdysi
zapřisáhlý nepřítel Dianny a jejího druhu. Avšak jedině on sám teď odmítá
uvěřit, že se z ženy, kterou miluje, stal netvor, kterého vidí všichni ostatní
– a udělá cokoliv, co je v jeho moci, aby ji zachránil před ní samotnou, i
kdyby to znamenalo, že ji navždy ztratí. Teď, když všechny sféry ohrožuje
Kadenovo vojsko a na obzoru jsou myriády nových hrozeb, si Samkiel nemůže
dovolit polevit v ostražitosti. Jen on dokáže Diannu odtáhnout zpět od okraje
zatracení. A zatímco Diannina krvežíznivost jen roste, dochází mu čas, aby sebe
i ji zachránil.
Jak knihu hodnotí čtenáři?
„Tato kniha dokonale zachycuje, jak se vina, hořkost, lítost
a smutek v důsledku obrovské ztráty mohou stát pomalým jedem, který proniká do
duše a rozkládá psychiku. Zejména ukazuje, že proti této toxické kombinaci
neexistuje žádný jednoduchý protijed ani rychlé řešení.“
„Knížka má sice 800 stránek, ale napsaná tak čtivě,
že jsem ji přečetla za tři dny.“
„Tohle tak krásně bolelo!“
(recenze z Goodreads.com)
Přečtěte si ukázku:
„Dianno.“ Mé rty vyslovily to jméno v bolestné prosbě. Cítil jsem její bolest, pamatoval jsem si ji, a ona se ji teď pokoušela pohřbít.
„No tak, netvař se takhle. Jsem v pořádku.“ Mrkla na mě, natáhla prst a zahrozila mi jím.
„Na malíček.“ Stáhla se mi hruď. „Poškodil jsem tě nějak?“ zeptal jsem se. Chovala se tak přezíravě.
„Poškodil?“ Potlačila zasmání. „Bohové, občas zapomínám, jak jsi starý. Co to vůbec znamená?“
„Jen se pokouším pochopit, jak to vidíš.“
Zatočila perem mezi prsty. „Co?“
„Nás.“
Odfrkla. „Nás? Není žádné my.“ Zamávala rukou, dlaní ke mně. „To označení je pryč. Už spolu nepracujeme. Vzpomínáš?“
„To je všechno, čím jsem pro tebe byl? Práce?“
„Poslyš, byla to zábava. Pobavili jsme se, ale to neznamená nic vážného. Víš, myslela jsem, že to chápeš, vzhledem ke své minulosti.“
„K mé minulosti?“
„Už jsi měl náhodné známosti. Pamatuješ? Viděla jsem je.“
S lehkým úsměvem si poklepala prstem o spánek. V uších mi hučela krev a srdce bušilo o závod. Tohle je špatně. Ona...lže. Věděl jsem to. Věděl jsem, co jsme měli, co jsme oba cítili. Bolest v mém srdci se změnila ve spalující pochopení. Učil jsem válečníky potlačovat emoce a blokovat je, při přípravě na bitvy, které je mohly stát život. A tohle dělala Dianna, zoufale se pokoušela odstrčit mě od sebe, připravovala se na válku. Svou válku.
Založil jsem si ruce. „Proč to děláš?“
„Protože tě znám. Vím, že si budeš dělat starosti a stát mi v cestě, ale já jsem opravdu v pořádku. Jenom musím zabít pár lidí.“
Odmlčela se a široce, hravě se usmála. „Nebo pár set.“
„No tak, netvař se takhle. Jsem v pořádku.“ Mrkla na mě, natáhla prst a zahrozila mi jím.
„Na malíček.“ Stáhla se mi hruď. „Poškodil jsem tě nějak?“ zeptal jsem se. Chovala se tak přezíravě.
„Poškodil?“ Potlačila zasmání. „Bohové, občas zapomínám, jak jsi starý. Co to vůbec znamená?“
„Jen se pokouším pochopit, jak to vidíš.“
Zatočila perem mezi prsty. „Co?“
„Nás.“
Odfrkla. „Nás? Není žádné my.“ Zamávala rukou, dlaní ke mně. „To označení je pryč. Už spolu nepracujeme. Vzpomínáš?“
„To je všechno, čím jsem pro tebe byl? Práce?“
„Poslyš, byla to zábava. Pobavili jsme se, ale to neznamená nic vážného. Víš, myslela jsem, že to chápeš, vzhledem ke své minulosti.“
„K mé minulosti?“
„Už jsi měl náhodné známosti. Pamatuješ? Viděla jsem je.“
S lehkým úsměvem si poklepala prstem o spánek. V uších mi hučela krev a srdce bušilo o závod. Tohle je špatně. Ona...lže. Věděl jsem to. Věděl jsem, co jsme měli, co jsme oba cítili. Bolest v mém srdci se změnila ve spalující pochopení. Učil jsem válečníky potlačovat emoce a blokovat je, při přípravě na bitvy, které je mohly stát život. A tohle dělala Dianna, zoufale se pokoušela odstrčit mě od sebe, připravovala se na válku. Svou válku.
Založil jsem si ruce. „Proč to děláš?“
„Protože tě znám. Vím, že si budeš dělat starosti a stát mi v cestě, ale já jsem opravdu v pořádku. Jenom musím zabít pár lidí.“
Odmlčela se a široce, hravě se usmála. „Nebo pár set.“
