Svět zná její jméno. Je načase, aby poznal i ji.
Světový fenomén Jsem roztříštěná se stal senzací sociálních
sítí po celém světě. A nyní vychází v nové edici s originální obálkou
a jedinečnou ladící ořízkou další kniha z této série: 4. díl Jsem sledovaná!
Dívce, která dokáže zabíjet pouhým dotekem, svět momentálně leží u nohou. Když však dojde k tragédii, musí se postavit temnotě
okolo i ve svém nitru. Kým se stane tváří v tvář nepřízni osudu?

Dokáže ovládnout svou sílu a využít ji pro dobro světa?
Doporučený věk 13+
Jak sérii hodnotí čtenáři?
„Co díl, to o stupeň lepší čtení!“
„Pamatuji se, jak jsem v pubertě hltala každé slovo v knize Hunger games a bála se, že už nic podobného (a přitom jiného) nemůže nikdo napsat. Díky bohu jsem se nemohla splést víc.“
„Roztříštěnou zbožňuju od začátku, ale s každým dílem, s každou stránkou je lepší a lepší.“
(recenze z Databazeknih.cz)
Přečtěte si také předchozí díly:
Ukázka z knihy Jsem sledovaná:
Už se neprobouzím s křikem. Nedělá se mi špatně při pohledu na krev.
Neucuknu, když mám vystřelit ze zbraně.
Už se nikdy nebudu omlouvat za to, že jsem přežila.
A přece –
Když se prudce otevřou dveře, nadskočím leknutím a sotva potlačím zalapání po dechu, otočím se a ze zvyku položím ruku na rukojeť poloautomatické zbraně, která visí v pouzdře na mém boku.
„J, máme vážný problém.“
Kenji mě upřeně pozoruje – má přimhouřené oči, ruce v bok, tričko se mu napíná přes hruď. To je rozzlobený Kenji. Ustaraný Kenji. Je to šestnáct dní, co jsme převzali sektor 45 – co jsem se korunovala vrchní velitelkou Obnovy – a celou tu dobu tu panuje ticho. Znepokojivé ticho. Každý den se probouzím napůl vyděšená, napůl vzrušená a s obavami čekám na nevyhnutelné depeše od nepřátelských národů, které zpochybní moje postavení a vyhlásí nám válku – a teď se zdá, že ten okamžik konečně nastal. A tak se zhluboka nadechnu, zakřupám krkem a podívám se Kenjimu do očí.
„Mluv.“
Neucuknu, když mám vystřelit ze zbraně.
Už se nikdy nebudu omlouvat za to, že jsem přežila.
A přece –
Když se prudce otevřou dveře, nadskočím leknutím a sotva potlačím zalapání po dechu, otočím se a ze zvyku položím ruku na rukojeť poloautomatické zbraně, která visí v pouzdře na mém boku.
„J, máme vážný problém.“
Kenji mě upřeně pozoruje – má přimhouřené oči, ruce v bok, tričko se mu napíná přes hruď. To je rozzlobený Kenji. Ustaraný Kenji. Je to šestnáct dní, co jsme převzali sektor 45 – co jsem se korunovala vrchní velitelkou Obnovy – a celou tu dobu tu panuje ticho. Znepokojivé ticho. Každý den se probouzím napůl vyděšená, napůl vzrušená a s obavami čekám na nevyhnutelné depeše od nepřátelských národů, které zpochybní moje postavení a vyhlásí nám válku – a teď se zdá, že ten okamžik konečně nastal. A tak se zhluboka nadechnu, zakřupám krkem a podívám se Kenjimu do očí.
„Mluv.“















