Cesta za mateřstvím bez cenzury
Těhotenství bývá často popisováno jako nejkrásnější období
v životě ženy – stačí si však pár z nich vyslechnout a rázem
zjistíte, že to není tak úplně pravda… To popisuje i nový román Michaely
Štěchové Křehká příměří.
Syrový a čtivý román o trnité cestě za mateřstvím detailně
zaznamenává boj s hyperemesis gravidarum (nadměrnými těhotenskými
nevolnostmi a zvracením, které mohou být až život ohrožující). Otevírá tak
témata, která mnoho žen zažívá, ale jen málo se o nich mluví…
„Hlavní hrdinka se chce stát matkou a ta touha v průběhu let ovládne celou její osobnost.“ — Michaela Štěchová, autorka knížky
Ještě včera Ema tančila sambu v kašně na Karláku, dnes
krotce popíjí kontryhelový čaj a ocitá se ve světě, v němž sny o vyvoněném
dětském pokoji naráží na skleničky kalné moči a chlad gynekologických zrcadel.
Početí pak spustí koloběh nezastavitelného zvracení – delirium, v němž ožívají
kostlivci ve skříni. Především ti, co souvisí s její indickou minulostí. Toto
je totiž Emino tajemství: že není těhotná prvně…
Autorkou obálky je Nikola Janíčková z Take Take Take.
„To téma jsem si vybrala z mnoha důvodů. Jednak mě dlouhodobě irituje, z jak vyhrocených a jaksi zjednodušených pozic se bavíme o dobrovolných potratech. Taky stále ještě zpracovávám doslova šok z toho, na jaké absurdity narážíte jako těhotná žena ve zdravotnictví.“ – Michaela Štěchová, autorka novinky Křehká příměří
„Těhotenství a porod bývají v literatuře často jen epizodou. Otěhotněla, porodila – hotovo. Dál. Michaela Štěchová je ve své knize staví do centra. Nadměrná těhotenská nevolnost tu není vedlejší komplikace, ale hlavní téma. Stav, o kterém se ví překvapivě málo a který se často bagatelizuje, tady získává plnou váhu. Tíživé. Naléhavé. A přesto s humorem, který řeže.“ — Klára Vlasáková, autorka knihy Těla
Přečtěte si ukázku:
Dívám se na svou namodralou a lehce napuchlou ruku, z
jejíhož hřbetu trčí kanyla. Nevypadá zdravě, nelíbí se mi. Prostupuje ji ledový
chlad – jako by v ní pomalu vzlínala smrt, jako by vůbec nepatřila ke zbytku
mého těla. Řekla bych, že mi k loktu prostě přišroubovali cizí umrlčí pahýl,
jenže zkřehlá tkáň nepřipouští, že by nebyla moje – na to si ji právě až příliš
bolestně uvědomuju.
Události vzaly odpudivě rychlý spád… Ve středu první
nevolnost, v pátek lehčí zvracení. Přes víkend se svět scvrknul v záchodovou
mísu. Vidění zúžené na smrdutý otvor s mapami vodního kamene po stěnách a mými
zvratky na dně. Vír splachovacích vod stahující mou vůli k životu do temného
potrubí. V pondělí panika na gynekologii a první medikamenty – nefunkční. Tělo
požírající samo sebe. Další pátek špitál.
A tak tu ležím, na vysoce moderní a všemožně
polohovatelné nemocniční posteli, trochu jako bych už odpočívala v rakvi. Na
zádech, bez hnutí, prázdné oči zvrácené do stropu, a bojím se pohnout. Můj
žaludek, to je tajfun vyvolaný třepotem motýlích křídel. Na sebemenší záchvěv
zvenčí odpovídá bouří. Přetočím se na bok?
Zvracím. Posadím se? Zvracím. Promluvím? Zvracím.
Zvracím, zvracím… zvracím.
Buchot, rozražené dveře – do pokoje vtrhne zavalitá
vrchní sestra. „Slečna Vavroušková?“ rozhlíží se netrpělivě po postelích – nemá
času nazbyt. Jmenuju se Vávrová, ale je mi tak zle, že se ji ani nesnažím
opravovat. Jen zlehka pozvednu levici a ona se ke mně s nelibostí ve tváři
dokolébá.
Zamračeně si prohlédne mou namodralou ruku s kanylou, zlehka na ni poklepe, pak prohmátne okolí vpichu. „A na co si prosím vás stěžujete?“ zavrčí. „To je ještě v pořádku, tohleto, to vám tu nikdo znovu napichovat nebude. Už jsme se tady s těma vašima titěrnejma žílama natrápili dost a žádnou jinou nenašli, ne ne, kdepak – tahle jehla zůstane!“
Zatímco mě takto odkazuje do patřičných mezí, připravuje první kapačku. Stojan ve tvaru velkého kovového kříže se mi vztyčí nad hlavou. „Tohle máte proti tý nevolnosti,“ napojuje kanylu. „Až to dokape, tak si támhletím tlačítkem zazvoníte a já vám přinesu infuzi na zavodnění. Večer to pak celý dostanete ještě jednou, a k tomu litr glukózy.“ Kývnu na souhlas. Vrchní odchází. S těžkými víčky sleduju, jak do vysychajícího řečiště mého krevního oběhu po kapkách vtéká čerstvá vláha. Umrlčí ruka, už takhle nepříjemně ledová, do sebe nasává ještě víc tekutého chladu a šíří ho dál do těla. Opatrně ji schovávám pod peřinu a pohled upírám na plastovou lahev s dimenhydrinátem. Nechtěla jsem brát léky, vážně ne… Rozhodně ne teď. Bohužel časům, kdy mé slovo mělo nějakou váhu, odzvonilo se třetím shozeným kilogramem. Totální apatie…
