Byli pro sebe dokonalí. Dokud se nepotkali.

Nový žhavý příběh bestsellerové autorky série Ďáblova noc!

„Píšu o věcech, které mě děsí, fascinují a nutí mě přemýšlet,“ říká Penelope Douglas. „Chci, aby mé knihy byly emocionální horskou dráhou, která čtenáře vtáhne do děje a udrží až do poslední stránky.“

Přečtěte si také předchozí knihy Penelope Douglas:

„Douglas píše stylem, který je strhující a zároveň sexy!“ — Colleen Hooverová

Ukázka z novinky Punk 57:

Milý Misho,
Už jsem ti někdy přiznala, za co se tajně stydím?
A ne, není to sledování Náctiletých maminek jako ty. A nezapírej. Vím, že u toho nemusíš se svojí sestrou vysedávat. Je dost stará na to, aby se na telku dívala sama.
Ne, po pravdě je to něco mnohem horšího a je mi trapně, že ti to říkám. Ale myslím, že by člověk ze sebe měl negativní pocity vypustit. Aspoň jednou, ne?
Víš, chodí se mnou do školy jedna holka. Znáš to. Roztleskávačka, oblíbená, dostane, co si zamane… Nerada to přiznávám, a zvlášť tobě, ale kdysi dávno jsem chtěla být jako ona.
Dodnes tak trochu chci.
Naprosto bys ji nenáviděl. Představuje všechno, co nesnášíme. Je zlá, přezíravá, povrchní… Taková ta holka, co neudrží v hlavě myšlenku moc dlouho, protože se jinak moc unaví a potřebuje šlofíka. Vždycky mě ale fascinovala.
A neobracej oči v sloup. Úplně tě teď vidím.
To jen, že… navzdory všem svým hrozným vlastnostem není nikdy sama. Víš?
Trochu jí to závidím. Fajn, přiznávám, hodně jí to závidím.
Je na prd být sama. Být mezi lidmi a připadat si, že tě mezi sebou nechtějí. Že jsi na party, na kterou tě nepozvali. Nikdo neví, jak se jmenuješ. Nikoho to ani nezajímá. Je jim to jedno.
Vysmívají se ti? Mluví o tobě? Ušklíbají se, jako by byl jejich dokonalý svět ještě lepší, kdybys tam nebyl a nekazil jim výhled?
Přejí si, abys konečně pochopil jejich náznaky a odešel?
Takhle nějak se cítím.
Vím, že je ubohé chtít mít mezi lidmi své místo, a vím, že mi řekneš, že je lepší být sama a mít pravdu, než stát v davu a mýlit se, ale… Stejně si tak každou chvíli připadám. Znáš ten pocit?
Zajímalo by mě, jestli to ta roztleskávačka cítí. Když hudba utichne a všichni se vrátí domů? Když den končí a ona se nemá s kým zabavit? Když si smyje make-up a odloží odvážnou masku, začnou si sní pohrávat démoni, které pro daný den pohřbila, protože najednou nemá s kým jiným si hrát?
Asi ne. Narcisové netrpí nízkým sebevědomím, že?
To musí být fajn.

Na středovém panelu mojí dodávky mi zazvoní mobil. Odvrátím oči od Ryenina dopisu a vidím, že mi dorazila další textovka.
Zatraceně. Jdu hrozně pozdě.
Kluci nepochybně přemýšlejí, kde sakra vězím, a do skladiště to mám ještě pořád dvacet minut autem. Proč nemůžu být neviditelný basák, který je všem putna?
Znovu se zadívám na její slova a v duchu si přečtu tu větu. Když si smyje make-up a odloží odvážnou masku…
Ta slova mě zarazila, už když jsem si před dvěma lety přečetl tenhle dopis poprvé. A od té doby snad stokrát. Jak toho dokáže říct tak málo, a přesto tak moc?
Vrátím se k dopisu a dočtu poslední část. Už vím, jak dopis končí, ale moc se mi líbí její postoj i to, že mi dokáže vykouzlit úsměv.