Daniel Krejčík vypráví o cestě z pohřebky na jeviště
Dnes je Daniel Krejčík oblíbeným hercem a autorem (už jste
četli Nadělení?),
jeho životní dráha ale měla původně vést úplně jiným směrem – narodil se totiž
do rodiny, kde se již po několik generací dědí pohřebácké řemeslo. Nejen o svém
netradičním dětství teď láskyplně a s humorem vypráví ve své nové knize Hájemství!
Jak si člověk v tak drsném prostředí vytváří své vlastní
hájemství, prostor, kde se cítí bezpečně? Co nás dělá takovými, jací jsme? A jak
probíhala jeho cesta z pohřebky na jeviště? To všechno se v této čtivé
novince dozvíte!
Autobiografické vyprávění o autorově cestě z pohřební služby za jeho snem, o právu na vlastní život rodinné tradici navzdory a v neposlední řadě i o silném poutu mezi rodiči a dětmi vás nejen dojme, ale i pobaví.
Jak Hájemství popisuje Daniel Krejčík?
„Chvíli je to milá, rodinná, nostalgická a doufám, že i
zábavná jízda o dětství malého kluka mezi rakvemi na přelomu milénia na malém
městě, a o jeho střetu s tím, že jeho zázemí není úplně typické. Pak je to taky
o jeho velkém snu být hercem. Jakmile ale chlapec dospívá, začne být knížka
hlubší, upřímnější.“
A překvapil ho úspěch předchozí knihy Nadělení?
„Nekalkuloval jsem s tím, abych napsal nějaký megahit, psal jsem ze srdce, podle sebe. Ten zájem, úspěch, chcete-li, byl ohromný. Možná i díky tomu jsem se ve druhé knížce nebál být otevřenější a upřímnější ještě mnohem víc. Vlastně úplně.“
Přečtěte si ukázku z novinky Hájemství:
Všechno mrtvý?
Přijel jsem do Sobotky, po delší době.
„Ahoj tati, jak se
máš? Všechno mrtvý?“ pozdravím tátu, když za ním kráčím do rakvárny.
„Všechno
mrtvý, takže dobrý. To seš hodnej, že ses stavil.“ Táta odloží krajku, kterou
dozdobuje rakev, a jde mě obejmout.
„Nepotřebuješ pomoct?“ zeptám se ho, když
vidím, kolik jich musí ještě dneska připravit.
„Jestli si to ještě pamatuješ…
Tak si vem bouchačku a nastřel tam tu krajku po obvodu,“ řekne a hodí ji po
mně. Chytnu ji v letu, odložím si na stůl klíče od auta a začnu do pistole
dávat sponky.
„Práce je hodně?“ zeptám se ho.
„Je podzim, začínají deprese, teď
je hodně sebevrahů,“ odpoví táta zcela profesionálně.
„To nemáš moc rád, viď?“
snažím se navázat v hovoru.
„Nemám. Lidi by si měli vážit života. A navíc na to
sundávání oběšenců ze stromů už jsem přece jenom trochu starej,“ pokračuje
táta. „Už aby to převzali mladší.“