Rodina z podkroví blog

Rodina z podkroví: Pozor, koho si pustíte domů…

Londýn, módní čtvrť Chelsea. Honosný dům na nábřeží a v něm kolébka s nakrmeným a spokojeným miminkem, které čeká, až ho někdo pochová. O patro níž, v kuchyni, leží tři rozkládající se mrtvá těla. Kdo se doteď o dítě staral? A kam zmizel? Navnaďte se ukázkou z thrilleru Rodina z podkroví:

Stejně jako otec se jmenuju Henry. Tahle duplicita občas mívala za následek zmatky, ale jelikož máti říkala otci miláčku, sestra táto a v podstatě všichni ostatní pane Lambe, případně mu vykali, nějak jsme to zvládli.
Můj otec byl jediným dědicem jmění po svém otci, vyhraném na automatech. Dědečka jsem nikdy nepoznal, byl už hodně starý, když se táta narodil, pocházel z Blackpoolu a jmenoval se Harry. Otec nikdy v životě nepracoval, jenom se založenýma rukama čekal, až Harry umře a on zbohatne.
Náš dům na Cheyne Walk v Chelsea koupil ve stejný den, kdy mu peníze připadly. Už když Harry umíral, začal se poohlížet po různých domech, tenhle měl několik týdnů v merku a bál se, aby na něj někdo jiný nedal nabídku dřív, než se dostane ke svému dědictví.
Když dům koupil, byl dočista prázdný, a tak vynaložil roky času a tisíce liber, aby ho zaplnil objekty, jak jim říkal: losími hlavami shlížejícími z obkládaných stěn, zkříženými loveckými meči zavěšenými nade dveřmi, mahagonovými trůny se zdobnými opěradly, hodovním stolem s rýhami a červotočinami ve středověkém stylu pro šestnáct lidí, vitrínkami s vystavenými pistolemi a býkovci, šestimetrovou tapiserií, zlověstnými olejomalbami cizích předků, bezpočtem v kůži vázaných knih se zlatou ořízkou, které nikdy nikdo nečetl, a dokonce dělem v životní velikosti na předzahrádce. V našem domě nebyla jediná pohodlná židle ani útulný koutek. Všechno jen samé dřevo, kůže, kov a sklo. Všechno bylo tvrdé. Zvlášť můj otec.
Ve sklepě zvedal činky a popíjel Guinness ze svého soukromého sudu ve svém soukromém baru. Nosil ručně šité obleky za 800 liber z Mayfairu, do nichž se mu sotva vešly svaly a tělesná hmota. Vlasy měl v barvě starých pencí a k tomu hrubé dlaně s výraznými rudými klouby. Jezdíval v jaguaru. Hrával golf, i když ho nesnášel, protože nebyl stavěný na to, aby se oháněl golfovou holí; byl až moc hřmotný, neohebný. O víkendech jezdíval na lov; v sobotu ráno zmizel v upnutém tvídovém saku a s kufrem plným pušek a domů se vracíval v neděli večer s párkem hřivnáčů v chladicím boxu. Jednou, když mi bylo asi pět, si přivezl anglického buldočka, jehož koupil od nějakého člověka na ulici za úplně nové padesátilibrovky, které nosil srolované v kapse saka. Prý mu připomínal jeho samého. Když se ale psisko vykadilo na starožitný koberec, zbavil se ho.

Matka bývala výjimečná krasavice. To nejsou moje slova, nýbrž otcova. Naše máma je výjimečná krasavice.

Byla napůl Němka a napůl Turkyně. Jmenovala se Martina. Byla o dvanáct let mladší než otec a v té době – ještě než přišli oni – bývala ikonou stylu. To si nasadila tmavé sluneční brýle a vyrazila na Sloane Street, kde utrácela tátovy peníze za barevné hedvábné šátky, rtěnky ve zlatých pouzdrech a výrazné francouzské voňavky. Občas ji přitom fotografovali se spoustou tašek na zápěstích a pak se objevovala v nóbl novinách. Psalo se o ní jako o celebritě. Tou ovšem ve skutečnosti nebyla. Chodila na okázalé večírky a nosila nádherné šaty, ale doma to byla prostě naše máma. Ne sice ta nejlepší, ale ani nejhorší a v tom našem obrovském chlapském, mačetami zdobeném sídle v Chelsea rozhodně ztělesňovala relativně něžnější stránku.
Svého času mívala asi rok práci, seznamovala významné lidi ze světa módy. Tak jsem to aspoň vnímal. V kabelce nosila malé stříbrné vizitky se slovy „Martina Lambová a spol.“ vyvedenými zářivě růžovým písmem. Měla kancelář na King’s Road, světlou podkrovní místnost nad obchodem, kde trůnil skleněný stůl, kožené židle a dálnopis, věšáky s oblečením v průhledném plastu, váza s bílými liliemi na podstavci. Když bylo ve škole volno, brávala mě i mou sestru s sebou do práce, z hromady archů v bedně nám dávala úhledné štůsky vábivě bělostného papíru a k tomu spoustu barevných fixů. Občas zazvonil telefon a máma vždycky řekla: „Dobrý den, Martina Lambová a spol.“ Někdy taky bylo potřeba pustit dovnitř bzučákem návštěvu – se sestrou jsme se vždycky hádali, na kom je řada a kdo zmáčkne tlačítko. Navštěvovaly ji uječené vyhublé ženy, které se chtěly bavit jenom o módě a slavných lidech. Žádné společníky máma neměla, na všechno byla sama, jen tu a tam jí na praxi vypomáhala nějaká vykulená adolescentka. Nevím, co se s tím vším stalo. Vím jen, že ta podkrovní kancelář zmizela, i ty stříbrné vizitky zmizely a z mámy se zase stala žena v domácnosti.
Se sestrou jsme chodili do školy v Knightsbridge – možná do té nejdražší v Londýně. Tehdy se otec nebál utrácet. Utrácel náramně rád. Čím víc, tím líp. Uniformy jsme měli hnědé jako hovno a žluté jako žluč a kluci nosili pumpky. Než jsem vyrostl natolik, že už bych se v tomhle úboru cítil trapně, neměl už otec naštěstí na školné ani na manšestrové pumpky z oddělení školních uniforem v obchodním domě Harrods.
Všechno se odehrálo tak pomalu, a přece mimořádně rychle, ta proměna rodičů, našeho domova, našich životů po jejich příchodu. Ale toho prvního večera, kdy u nás na zápraží stanula Birdie se dvěma velkými kufry a kočkou v proutěné bedýnce, jsme nemohli tušit, jaký bude mít její přítomnost dopad, jaké lidi nám přivede do života, že to všechno skončí, jak to skončilo.
Mysleli jsme, že k nám přijela jenom na víkend.

***

Libby slyší šepot každičkého okamžiku, který tahle místnost zažila, cítí každý dech každého člověka, který kdy seděl tam, kde sedí ona.
„Sedmnáct set devadesát devět,“ odpověděl jí prve na otázku pan Royle. „Jedna z nejstarších advokátních praxí v hlavním městě.“
Pan Royle se teď na ni dívá přes nablýskanou desku svého stolu. S úsměvem na rtech řekne: „Dobrá, dobrá, dobrá. Tohle je opravdu pořádný dárek k narozeninám, viďte?“
Libby se nervózně pousměje. „Stále si nejsem jistá, jestli je to vážně pravda,“ opáčí. „Pořád čekám, až mi někdo řekne, že je to celé jeden hloupý vtip.“
Její slova – jeden hloupý vtip – působí v tom ctihodném, starobylém prostředí nepatřičně. Lituje, že nepoužila jiný obrat. Panu Royleovi to ale očividně nevadí. Stále s úsměvem na rtech se předkloní a podá Libby tlustý štos lejster.
„O vtip rozhodně nejde, to vás mohu ujistit, slečno Jonesová. Tady,“ řekne a z hromádky papírů cosi vytáhne. „Nebyl jsem si jistý, jestli vám to mám předat právě teď. Možná jsem vám to měl raději poslat. Spolu s tím dopisem. Nevím – celé je to tak choulostivé. Bylo to ve fasciklu a já si to nechal stranou pro případ, že by to působilo nevhodně. Asi je to ale takhle správně. Tady to je. Nevím, kolik vám toho adoptivní rodiče pověděli o vaší biologické rodině. Patrně byste si ale měla vše v klidu přečíst.“
Libby rozevře výstřižek z novin a položí si ho na stůl před sebe.

Celebrita a manžel spáchali společnou sebevraždu
Pohřešují se nezletilí, našlo se živé dítě