Tomáš Etzler: Jeptišky všem dětem říkají Tchien – Nebe

„Mao Ce-tungovi se v Číně podařilo zničit jakékoli duchovno, jakoukoli morálku, soucit…,“ říká o kořenech současného nelidství v Číně Tomáš Etzler, jediný český novinář s oceněním Emmy. Přinášíme vám výběr z rozhovoru z říjnového magazínu Page.

Proč jsou tématem vašeho dokumentu Nebe sirotci?
Někdy v roce 2012 jsme seděli s tehdej­šími kolegy, produkční Connie a ka­meramanem Nathanem v zašvábené redakci v Pekingu a přemýšleli jsme, že by bylo skvělé točit dokumenty. Ne­měli jsme ale ani čas, ani peníze. Věděl jsem, že musíme najít prostředí, kde strávíme týden a vylezeme se silným příběhem. Že nemůžeme zpracovávat témata, kvůli kterým bychom museli jezdit po celé Číně, a už vůbec ne po celém světě. Napadl mě buď čínský sirotčinec, nebo afghánské vězení… Dostat se do sirotčince trvalo nakonec celých osm měsíců. Psali jsme na mnohá místa, do několika sirotčinců nás pustili, mluvili s námi, ale natáčet nám nedovolili. Pořád jsme si mysleli, že objevíme nějaký horor, něco podob­ného jako záběry z ruských sirotčinců z devadesátých let…

To byste pravděpodobně objevili, kdybyste se dostali do státního sirotčince – aspoň podle několika záběrů z archivu, které v dokumentu ukazujete…
Nakonec jsme objevili přesně opačný svět, než jsme čekali. Svět, který byl tak strašně vzdálený od Číny, kterou já poznal! Když jsme byli asi v polovině natáčení, pustil jsem úryvky spiso­vatelce Radce Denemarkové, která v Číně žila a velice dobře ji poznala – a její první reakce byla, že to na mě nahráli, myslela si, že je to fingované. Náš sirotčinec je totiž pro tu Čínu unikátní! A my ho tedy museli dát do kontrastu té čínské společnosti bez známek soucitu, empatie. Museli jsme doplnit fakta, reálie, až jsem se nakonec nechal přesvědčit, že to nikdo nevysvětlí s takovým zaujetím, emoce­mi a autenticitou jako já. Dokumen­tem Nebe tedy vyprávíme dva paralelní příběhy – příběh sirotčince a příběh můj. A navzdory očekávání ten film není negativní. Je tvrdý, syrový, ale díky unikátnosti sirotčince je výsledek pozitivní, dokument obsahuje naději.

V kulisách nelidsky působící Číny je váš sirotčinec takovým ostrůvkem lásky, pokory… Chtěl jste tím dokumentem něco změnit?
Nic. Nemám takové ambice. Chtěl jsem jen vytvořit obraz Číny, jak jsem ji viděl, jak jsem ji vnímal, jak jsem ji za­žil. Chtěl jsem lidem ukázat sirotčinec jako něco, co mě v té zemi v dobrém slova smyslu překvapilo. Ten sirotčinec jsem objevil na samém konci svého působení v Číně.

Takže jste díky němu ze země odcházel bez hořkosti na jazyku?
Ano. Ti, kteří se tam o sirotky starají, jsou normální lidé. Lidé schopní bezpodmínečné lásky, obětavosti, tolerance a empatie k bližnímu. Lidé, kteří dokážou projevovat city. Protože je jim to dovolené, protože mohou. Děti tu vyrůstají v jiných hodnotových systémech, než jaké všem ve zbytku Číny nutí komunistická strana. Pro mě je sirotčinec důkaz, že pravda a láska fungují.

Proč se dokument jmenuje Nebe?
Protože když do sirotčince přicházejí děti, nemají žádné doklady, nemají rodné listy, nemají jména. A jeptišky tedy všem říkají Tchien. Nebe.

*****

Jaké byly vaše roky v Číně?
Strašné. Dodnes to vstřebávám. Mám jeden vnitřní boj: Bylo to vůbec k ně­čemu? Snažil jsem se dělat poctivou práci pro několik stanic, ale stálo to za to? Mám rozepsanou knihu o sedmi letech v Číně, která je taková moje terapie a možná si díky ní odpovím, jestli to byla ztráta času, jestli jsem vyhodil sedm let života z okna, abych si odtud přivezl astma. Před tím jsem byl čtrnáct let ve Spojených státech, rok v Berlíně, kde jsem navštěvoval koncerty, jezdil jsem lyžovat… V Číně nešlo dělat nic. Nechci být hrubý, ale když uvidíte jeden čínský buddhistický chrám, jako byste je viděli všechny. Pamatuji si, jak jsem byl nadšený, když se mi v roce 2013 ozvalo CNN, jestli bych mohl natočit reportáž o volbě papeže ve Vatikánu. Věděli, že jsem zrovna v Asii, ale potřebovali každou ruku. Já se pak po večerech toulal po Římě, architektonická rozmanitost toho města je neuvěřitelná. Tehdy jsem si říkal: Kde je čínská gotika? Kde je čínská renesance? Kde je čínské baro­ko? Vždyť je jejich kultura tak stará! Postavili Velkou čínskou zeď, ale zeď postaví každý blbec. I já! Kde je čínský Dostojevskij? Kde je čínský Puccini? Co je ta jejich kultura? Kaligrafie?

Aspoň to Zakázané město v Pekingu zůstalo!
Mao ho chtěl ale zbořit, protože tam nebyla elektřina ani kanalizace. Naštěs­tí mu to někdo rozmluvil.

Vidíte Čínu jako krásnou zemi se strašným režimem?
Přesně! Stále Čínu doporučuju všem cestovatelům, kteří mají rádi vzrušení, nepředvídatelnost, kteří mají dobro­družného ducha. Ale žít tam sedm let? Můj otec byl profesor literatury a divadelní kritik, maminka zpěvač­ka v operním sboru, s bratrem jsme vyrostli v divadle. Čína pro mě byla naprostá kulturní poušť. Semlelo mě to a pořád se z toho vzpamatovávám.

*****

Nemáte žádnou vysněnou zemi?
Líbilo se mi v Berlíně. A když pomi­neme, jak nebezpečný člověk tam teď vládne, stýská se mi po Spojených státech. Tu zemi jsem čtrnáct let nazýval domovem, pořád se tam rád vracím. A na rozdíl od Číny tady stále vládne právo, politici tu nestojí nad zákonem. Já chtěl hlavně znovu žít, bylo mi jedno kde. Chtěl jsem znovu vidět oblohu, znovu chodit do divadla, na koncerty, chtěl jsem znovu lézt nebo lyžovat. Znovu dýchat. Žít jako normální člověk.

Co vás Čína naučila?
Třeba že není všechno zlato, co se třpytí, kolikrát je potřeba se věcem podívat pod povrch. Naučila mě jisté pokoře – přijel jsem tam s pocitem, že už mám všechno zmáknutý, přežil jsem přece Irák i Afghánistán, natočil jsem tam reportáže, které získávaly ceny, ale Čína mě z toho propleskla. Dneska tvrdím, že Čína je nejtěžší země, kde jsem pracoval. Naučila mě ale také, že tam navzdory režimu, na který může­me tisíckrát nadávat, žijí skvělí lidé. Všichni jsou komunismem dotčení, ovlivnění. Obyvatelé Tchaj-wanu nebo Hongkongu jsou stejná etnická skupi­na jako Číňané, ale co se stalo s Číňany ve stovkách milionech případů, je pro mě strašlivým svědectvím, jaké škody může napáchat komunistická ideologie na lidech, jakým způsobem je může deformovat, zničit je. Plánoval jsem natočit příběh Hongkongu a Pekingu, ta dvě města porovnat. Hongkong je čistší, civilizovanější, lidé se tu chovají zdvořileji, jen i tady mi chyběla kultura, je to město peněz a obchodu. Ale pozor: teď se bavím o Hongkongu před deseti lety. Včera jsem viděl strašlivé záběry, jak tu těžkooděnci za­týkali dvanáctiletou holčičku, porazili na zem malou vystrašenou školačku ve školní uniformě!

Celý rozhovor si můžete přečíst v říjnovém vydání magazínu Page.

 

Dokument Nebe
Nebe je celovečerní do­kument Tomáše Etzlera, který vypráví příběh Číny prostřednictvím sirotčin­ce v malé severočínské vesnici. Spravují ho ka­tolické jeptišky, formálně v Číně nelegální, pojme přes sto dětí. Všichni trpí mentálním nebo fyzic­kým postižením. Film řeší největší témata moderní Číny: politiku jednoho dítěte, lidská práva, nedostatek svobody náboženského vyznání i korupce.

Pavlína Saudková (autorka a fotografie)

 

 

Napsat komentář