Petrovi Horkému vychází nová kniha, která vychází z rozhovorů s osobnostmi z podcastu Hausbot Petra Horkého. Jak vznikala a co by jejím prostřednictvím chtěl autor předat těm, kdo se do ní začtou? To si přečtěte v rozhovoru, který autor poskytl Magazínu LUXOR.

Až čtenáři budou listovat Vaší novou knihou, budete na výpravě do hodně odlehlých končin bez signálu a jen s omezeným spojením s okolním světem. Kam se chystáte? A proč právě tam?

Budu v Antarktidě. Už podruhé. Tedy abych to nezakřikl – teď jsem na letišti v Chile a za pár dnů bych se měl lodí dopravit do Antarktidy. Cestuji coby člen vědecké výpravy českých polárníků mířících na Polární stanici Johana Gregora Mendela, kterou založili a spravují odborníci z Masarykovy univerzity. Budu tam točit dokumentární film a také provádět jedno bádání pro moji alma mater Fakultu sociálních věd UK.  Těším se – poprvé uvidím antarktické pobřeží a zažiji tam i tmu, protože pomalu končí astrální léto. Minule jsem byl v horách a na polárním plató. Kamarádům jsem před odletem z legrace říkal, že jedu úúúúplně na jih k moři. Tak teď řeším, že bych se tam asi měl vykoupat…

„Život je přesný součet náhod.“

(Miroslav Zikmund)

Je tolik inspirativních osobností a za nimi tolik rozmanitých životních příběhů. Podle čeho si vybíráte hosty do svých rozhovorů? A jaký na to máte klíč?

Jednoduše podle toho, koho chci potkat, slyšet. Nezní to drze? Ať to zní jakkoli, je to pravda. Úplně na začátku jsem zakládal svůj kanál Hausbot Petra Horkého, protože mne hnala touha poslechnout si odpovědi zkušených lidí a odborníků na některé otázky a poslechnout si toho víc, než se vejde do běžného mediálního proudu. Rozumím, proč to tak je, ale u mne, říkal jsem si tehdy, bude čas a bude povoleno říkat cokoli. Ne že bych si myslel, že někde někdo něco zakazuje nebo snad cenzuruje, ale už jen sebekontrola hosta, který přijde do „velkých médií“, udělá hodně. No a čas naštěstí ukázal, že zdaleka nejsem sám, kdo chce slyšet různé názory a přemýšlet o nich. Podle mne na tom česká společnost není tak zle, jak je často módní opakovat. Ani v diskuzích pod videi si moji diváci a posluchači nenadávají, ale diskutují.

A podle čeho jste vybíral ty, které zařadíte do své nové knihy? To nemohlo být snadné?

Když z toho má být kniha, říkal jsem si, musí to být rozhovory, které stojí za to číst víckrát, které čtenáři něco důležitého a přitom zábavného přinášejí. A tak jsem vybral ty, které mi nejvíc rezonují v hlavě, i když už to je třeba rok dva, co jsme natáčeli. Vybíral jsem setkání, která podle mne důležitým způsobem přispívají k přemýšlení o životě, které čas od času přepadá každého. A je jenom príma, že s některými jsme se u toho smáli, jako třeba s Robertem Fulghumem. Taky jsem si říkal, že v naší zemi nemáme moc rádi „rozumy od cizinců“, takže jsem vybíral hodně Čechů a Češek (m.j. Annu Hogenovou, Mirka Bártu, Václava Cílka, Jana Hnízdila, Miroslava Zikmunda a další), ale také největší esa ze světa, co jsem měl tu čest potkat (jako Jane Goodallovou, Johna Mattoneho – osobního kouče Steva Jobse a další).

Co Vám osobně přináší možnost se ptát?

To hlavní je asi inspirace. Potvrzení, že člověk může dělat, po čem touží, pateticky řečeno „velikánem se může stát kdokoli, kdo přemýšlí, pracuje, není grázl“. Cíl i cesta rozhodují. Nechci tady znít nějak mravokárně. Důležité je, že setkání s mými hosty nikdy není o tom, že bych si sestavil otázky a ty pak položil. Na každého respondenta se těším a nikdy dopředu nevím, kam nás debata dovede – protože s nimi debatuji. Vedeme diskusi. Nejsem pokorný kývač ani čtenář otázek. Vedle toho nemám rád takové ty diskuse za každou cenu, kdy si moderátor myslí, že hlavně nesmí souhlasit a musí oponovat.

Když se zaposlouchám do vašich rozhovorů, pokaždé vnímám určitý přesah. Nebojíte se filozofických úvah, dotazů, měl jste to tak vždy? V čem Vás tenhle žánr baví?

Děkuji za tuto otázku. Je pro mne důležitá. Když jsem dokončoval film Století Miroslava Zikmunda, pochopil jsem, že nikdy ze sebe nedokážu dostat víc, než co ve mne doopravdy je, můj úkol tedy je být co nejlépe „na doslech své duše, svého srdce i mozku“. Nehrát se sebou ani s okolím nějakou hru „na lepšího“, ale být co nejvíc to, co jsem a nemohu nebýt. Baví mne studovat, vzdělávat se, takže když už mne někdo zajímá tak moc, že s ním chci točit, čtu jeho knihy, poslouchám rozhovory atd. Pak je pro mne vyznamenáním, když třeba Deepak Chopra po rozhovoru ještě zůstane i po vypnutí kamer a pochvaluje si, jak jsme si popovídali. Když John Mattone, který koučuje skutečné „ředitele světa“, na konci natáčení vstane a jde mi poděkovat. Nechci se vytahovat, protože o tom to není. Je to o tom jít do rizika že jsem, co jsem a buď si společně sedneme anebo ne. Baví mne s mými hosty společné hledání odpovědí na otázky, které nás společně trápí i inspirují. To je nádhera – a je jedno, jestli je taková debata s přáteli třeba večer na horské chatě anebo před třemi čtyřmi kamerami, pod světly a před členy štábu ve studiu.  

Napsal jste řadu knih, mimo jiné i o českých legendárních cestovatelích Miroslavu Zikmundovi a Jiřím Hanzelkovi. Jak moc Vás setkávání s nimi ovlivnilo?

S Jiřím Hanzelkou jsme se znali jen pár let, protože v únoru 2003 zemřel. Ale s Miroslavem Zikmundem jsme se spřátelili, pro naše dcerky byl dědečkem, protože „pokrevní dědečkové“ umřeli moc brzy. Naše přátelství bylo krásné a – snad můžu říct – bohaté. Na životní zkušenosti, pracovní fištrón a poctivost, na legraci i zábavu a také na společné cesty, filmy a knihy. Spolupráce s Miroslavem Zikmundem a Thorem Heyerdahlem jsou pro mne asi nejvíc formující setkání. Jak lidsky tak pracovně.

Vnímáte sám sebe víc jako moderátora, cestovatele, režiséra nebo polárníka? Která z Vašich profesí Vám je nejbližší?

Jsem režisér, to je práce, kterou trávím nejvíc času a ze které mám podstatnou část příjmů. Moderátor jsem nějak od narození, vedou mne k tomu asi střeva, nebo srdce? Co jiného…:-) A polárničina mne definuje jako člověka. Miluji ty kraje a vždycky se tam zklidním, srovnám, promyslím, co je třeba a naplánuji projekty na rok dva dopředu.

Víte, z jaké mé otázky má moje manželka největší obavy? „Miláčku, víš, co mne napadlo?“ Mívá docela hrůzu z toho, co bláznivého mi zas přeletí přes nos. 🙂

Co Vám vlastně možnost putování přináší?

Setkání s lidmi, se světem a se sebou. Nic z toho se nestane samo sebou. Dá se to všechno zažít i doma za humny, ale na cestě je to snazší. Nefunguje to, pokud člověk cestuje, aby sám před sebou utekl, ale to je jiná historie… Navíc je dnes nutné alespoň trochu znát svět. Někdy mne leká, jaké nesmysly jsou schopni vyplodit lidé, kteří mají o okolním světě tak zkreslené představy… Už několik let opakuji, že bych nedával vysokoškolský diplom lidem, kteří nebyli alespoň měsíc na jiném kontinentě, než je Evropa. Alespoň základní povědomí o tom, jak se žije jinde, je dnes součástí gramotnosti.

Co na Vaše výpravy říká manželka a dcery? Berete je na místa, která Vás okouzlila, než jste měl rodinu?

Vždycky když to jde, tak ano! Z několika důvodů – miluji, když jsme všichni pohromadě, když se vracím s rodinou na místa, která mám rád, a pak když přes oči a otázky našich dcer mohu dané místo vidět úplně jinak, nově!

Horolezectví a cestování Vás přitahovaly odmalička, prý Vás nejvíce inspirovaly osudy Thora Heyerdahla nebo Reinholda Messnera. Jak se to stalo, že se hory a polární krajina stala Vaší vášní? 

Jejich osudy mne určitě inspirovaly, ale ještě víc osobní setkání s nimi. Pět let spolupráce s Thorem Heyerdahlem, to byla taková krásná škola, že teď za podpory Muzea KON TIKI v norském Oslo a jeho vnučky Liv zpracovávám knihu o tom, jaký byl Thor jako člověk z masa a kostí: jak se rozhodoval, jak dosahoval cílů, jaké volil strategie, jak pracoval a jak žil… a také co všechno své posedlosti obětoval. U Reinholda Messnera je to jinak, tam jsou pro mne důležitá naše tři čtyři setkání. Po natáčení jsme pokaždé ještě debatovali dál. U něj doma na hradě Juval jsme si sedli na lavičku a snad ještě hodinu se bavili o smrti. To je pro mne do dneška moc důležité setkání.

Jde o to rozpoznat kým jsem a kým nemůžu být.

(Anna Hogenová)

Procestoval jste více než sto zemí světa. Co jste na těchto cestách o sobě zjistil? A je pravda, že se člověk na cestách setká především sám se sebou?

Pokud se tomu nebrání a pokud právě na těch cestách sám před sebou neutíká, pak je právě setkání sám se sebou asi to nejsilnější nebo jedno z nejsilnějších. Zjistil jsem, že lidi jsou skoro všude velmi podobní. Že lidská blbost ale i dobrota nezná meze a je jich všude habaděj. Také jsem třeba zjistil, že i přes to všechno, na co je tak módní u nás doma nadávat, žijeme v jedné z nejbohatších a nejbezpečnějších zemí světa.

Kam na světě se toužíte podívat příště?

Do Bhútánu. Znovu procestovat Indii a v listopadu se vrátit do Himalájí.

Které místo na světě je Vaší srdeční záležitostí?

Mongolsko, Srí lanka, Grónsko, Antarktida. A Česká republika.

A jakou nejtěžší otázku si kladete právě teď?

Jak na tohle odpovědět? Nevím, zkusím popřemýšlet.

O knize Hausbot: Rozhovory o životě a spokojenosti:

Myslíte si, že přemýšlet nad životem je ztráta času? Jak dlouho může trvat takové štěstí – a lze ho vůbec zkoumat? Skutečně vědí domorodci lépe než my, jak se má žít? Sledování pohrom ve zprávách otravuje život – nemělo by být na jejich začátku podobné varování jako na obalech od cigaret? A může být Dán opilý jako Dán? 

Rozhovor vyšel v Magazínu LUXOR v březnu 2024. Jeho autorkou je Jana Brázdilová.