Ráno rozhodně neříkám manželce, že jdu do poslání

Denně nahlížejí do nitra problémů a hledají pravdu. Profesor Vladimír Beneš odhaluje pravdu v hlubinách mozků svých pacientů, zatímco novinář Martin Moravec se dostává na dřeň při své reportérské práci. Tito dva v loňském roce spojili své síly a napsali společně knižní rozhovor o práci i soukromí prof. Beneše, jenž je napínavou sondou do života muže, který zachránil a jistě ještě zachrání mnoho pacientů. Jak a kde se jejich dráhy střetly, zda je práce lékaře posláním, ale i kolik pravdy je v seriálech z lékařského prostředí, prozradili pánové v rozhovoru.

Pánové, kdy a jak vznikl impuls k napsání knihy?
Moravec: Mám začít?
Beneš: No, tak byl to váš nápad.
Moravec: Dobře, byl. A docela dlouho jsem ho nosil v hlavě. Jenže jsem měl trochu strach se pana profesora zeptat. „Určitě má takových nabídek desítky a ani nebude mít čas,“ říkal jsem si.
Beneš: A jak jste se pletl.
Moravec: Tak jsem jednoho dne sepsal asi nejdelší mail svého života. Všechno jsem mu tam vysvětlil, popsal, jak by knížka vypadala a jak bych ji rozdělil do kapitol. Odpověď mi přišla asi za dvě minuty. Dvě slova: ANO, RÁD.
Beneš: Při praxi v Americe jsem se naučil, jak nezbytnou součástí medicíny je právě marketing. A proto neodmítnu žádnou šanci svůj obor propagovat.
Moravec: Tady jste ale trochu riskoval, ne? Vždyť jsme se vůbec neznali.
Beneš: Ale já se na vás ptal, nemyslete si. A odpověděli mi, že jsem se svěřil do dobrých rukou. Což jsem vám ani neříkal, abyste náhodou nezpychl. A taky jsem si přečetl vaši knížku s Gábinou Koukalovou. Výborná. Ona i ta kniha.

Proč jste se vlastně po sportovních biografiích rozhodl pro rozhovor právě s lékařem?
Moravec:
Myslel jsem na to už roky. Jednak abych jako spisovatel nezapadl do nějaké škatulky, a jednak doktoři jsou jedno z mála povolání, které naše společnost ještě uznává. I když… vlastně jsem netoužil ani tak po lékaři, jako po osobnosti, která umí mluvit chytře, zábavně a zároveň trochu provokativně. A asi jsem vybral dobře. Ohlasy na knihu i prodeje jsou skvělé.

Pane profesore, zdává se vám někdy o práci, ať už v dobrém nebo v podobě nočních můr?
Beneš: To byste se mohla zeptat mé ženy, kterou občas ve spaní bouchnu rukou, protože do ní ve snu beru nástroj. Jednou jsem ji prý i kopnul – to bylo zase po nějakém fotbalovém zápase. Takže ano, zdá. Ne o konkrétním zákroku, který jsem ten den dělal, ale jinak jsou ty sny docela reálné. Odhaluju při nich aneuryzmata i odsávám nádory.

Kolik operací jste za život udělal?
Beneš: Před pár lety jsem je přestal počítat, ale podle toho, kolik jich bylo do té doby a jakým tempem operuji dnes, bude jich už osm tisíc. Ale samozřejmě nejsou všechny stejné. Některé trvaly pár minut, ta nejdelší naopak dvacet čtyři hodin.

Berete svou práci jako poslání?
Moravec:
Teď si poslechnete přednášku! (směje se)
Beneš: Ne, neberu! Nemám rád zbožšťování naší práce. Ano, mám při ní obrovskou zodpovědnost, ale je to pořád práce. Ráno neříkám manželce, že jdu do poslání.

Martine, vy svou práci považujete za určitý druh poslání?
Moravec: Já tedy manželku nemám, ale taky bych jí o žádném poslání ráno neříkal. I když to zní hezky, vznešeně. Na druhou stranu neznám moc hezčích pocitů, než když jedu metrem a někdo si čte moji knihu nebo můj článek. Tedy pokud ho nepřelistuje. Bude to asi stejné, jako když za panem profesorem přijde spokojený pacient po zákroku. I když psaní je proti tomu samozřejmě prkotina.

Pane profesore, jsou všechny mozky stejné? Lze rozeznat mozek muže a ženy?
Beneš:
Tady už byste uměl odpovědět za mě, ne?
Moravec: Jistě, to už jsem se naučil. Mozek ženy má o tři sta gramů míň.
Beneš: Je to tak. Nechci se tím dotknout žen, je to čistý biologický fakt. Ale kdybych nevěděl, koho zrovna operuji – což samozřejmě vím – mozek muže a ženy bych od sebe nerozeznal. Stejně jako bych nepoznal mozek vysokoškolského profesora s pěti tituly od někoho, komu mnoho rozumu naděleno nebylo. Čili k vaší otázce: ano, všechny mozky jsou stejné.

Jaký máte názor na diagnózy přes internet?
Beneš: Já naštěstí dělám obor, ve kterém za mnou lidi nechodí a nechtějí operovat podle obrázků z internetu nebo podle toho, co viděli v seriálech. Ale samozřejmě – internet je největší revolucí lidstva a proměnil i medicínu. Zkušenost mám ovšem jednoduchou. Kdo za mnou přijde, že má podle internetu příznaky nádoru v hlavě, nikdy mu nic není.

Dáváte si během dlouhých operací pauzy?
Beneš:
Jestli myslíte třeba na záchod, tak to ne. Při operacích se tak soustředím, že si na nic takového ani nevzpomenu. Ale když občas něco nejde, mí kolegové vycítí, že jsem nervózní, a sami navrhnou, abychom šli na kafe.
Moravec: A pacient vám tam mezitím leží?
Beneš: Jdeme samozřejmě jen na pár minut, k sestrám do kamrlíku, který je hned vedle sálu. A druhou pauzu jsem se naučil dělat už před mnoha lety. Když je operace hotová, ale ještě před závěrečným šitím, jdeme na zhruba čtvrt hodiny nebo dvacet minut pryč ze sálu. V našem oboru je totiž rozhodující zastavit veškeré zdroje krvácení. Když se po těch dvaceti minutách vrátím a žádná krev neteče, už ani nepoteče a může se šít.

Máte rádi seriály, filmy, knihy z lékařského prostředí?
M
oravec: Já docela ano. I když bych spíš měl použít minulý čas. Mým oblíbeným seriálem byla Pohotovost, než mi ji tady pan profesor pohanil.
Beneš: To je ta blbost, kde někoho operovali ve výtahu? Já bych o seriálech radši moc nemluvil, protože bych se rozčílil. S realitou nemají společného vůbec nic. Snad jen Nemocnice na kraji města měla nějakou úroveň. Tedy až na primáře Sovu, to byl takový světec, že bych s ním vydržel pracovat asi tři minuty. Pak bych ho buď zabil, nebo dal výpověď a utekl jinam.

Čím se rádi bavíte ve volném čase?
Moravec: Už jsme spolu dvakrát byli hrát tenis, to je pro nás oba ze sportů asi číslo jedno. Ale nevím, jestli tohle téma úplně načínat…
Beneš: No jen to řekněte. Minule jsme hráli čtyřhru a prohráli ze stavu 6:1, 4:0. Dodnes mě to štve.

Tak zpátky k práci. Jak vypadá váš pracovní den?
Beneš:
Já vstávám v půl sedmé a už v půl osmé se s kolegy scházíme na hlášení.
Moravec: To je v redakci ještě tma a ani noha. Já jsem tou dobou buď v posilovně, nebo na kurtu.
Beneš: V osm se každý rozeběhneme za svou prací a mě čekají operace. Čekám, až mě zavolají na sál, a když je dlouhý den, jsem tam až do pozdního odpoledne.
Moravec: My máme poradu v časopise až v jedenáct. Ale zase pak píšeme po nocích.

Bojíte se doktorů?
Beneš: Já? Ne že se jich bojím! Já se jich děsím! Víte, co všechno se v nemocnici může stát? Vždyť to je nejnebezpečnější místo na světě!
Moravec: Se mnou je to bohužel stejné. Bojím – a dokonce mám pocit, že čím dál víc. Bojím se i zubařů. I když jak říká pan profesor, který se zubařů bál dřív taky…
Beneš: … v 21. století už by u zubaře nemělo nic bolet.

Máte nějaký zlozvyk?
Moravec:
Tak to je jednoduché. Já z našich schůzek vždycky odcházel, jako bych vylezl z udírny.
Beneš: Kouřím dlouho a už asi nepřestanu. Ve svém věku mám snad na nějakou neřest právo.
Moravec: Tohle jste mi vlastně nikdy nevysvětlil. Dodnes nechápu, proč doktoři kouří, přejídají se, pijí, když sami nejlíp vědí, co to s tělem dělá.
Beneš: Já začal v pubertě a je to víceméně jediný můj zlozvyk. Tvrdý alkohol ani víno nepiji. A na to, abyste pochopil, že kouření není zdravé, nemusíte být doktor.

Martine, jaký největší pracovní sen či vizi do budoucna máte?
Moravec:
Chtěl bych napsat román. V hlavě už ho mám. Ale na to budu potřebovat roční volno, a to teď nepřipadá v úvahu. Třeba za pár let.

A nechystáte pro nás ani žádnou jinou novou knížku?
Moravec: Teď se chystám na měsíc do Španělska učit se jazyk. Jeden kamarád mě nedávno trochu zaskočil otázkou: „A jaký?“ Tak radši rovnou říkám, že španělštinu. A možná se tam večer nad vínem rozhodnu pro jeden z několika nápadů, které mám…

Pánové, děkuji za rozhovor a za možnost zahlédnout do hlubin vašich mozků.

Helena Herynková