Vrány blog

Silný hlas české literatury

Sociální sítě mají velkou sílu. Někdy šíří dobré věci, někdy ty méně hodnotné. Čas od času se jim však zadaří, že do všech svých koutů roznesou zprávu o vynikající knize. A to se přesně stalo s Vranami Petry Dvořákové.

Česká prozaička Petra Dvořáková má na poli české literatury už roky zvučné jméno, čtenáři a čtenářky si ji pamatují pro útlý soubor textů o zápase s mentální anorexií Já jsem hlad, navázala třemi silnými novelami o ženském (ne)sebevědomí Sítě, posléze románem z vesnického prostředí Dědina, v němž předvedla bystrou znalost prostředí, kterou zopakovala v románu nejnovějším – Chirurg. Ten vydala na podzim loňského roku, proto tak brzkým publikováním další knihy překvapila.

V Chirurgovi Petra Dvořáková věnovala příběh hlavní postavě lékaře Hynka Grábla a vedle jeho osobních životních nezdarů a milostných peripetií předvedla vynikající a podmanivou znalost chirurgického prostředí, čtenáři skrze vyprávění vsugerovala nesetřesitelný pocit, že je právě přítomen operaci tlustého střeva a samotného ho dosti možná jedná čeká za rohem.

Brzký příchod Vran by mohl v leckom vzbudit pochybnosti, zda nejde o text příliš rychle upečený, horkou jehlou vytvořený, tento předsudek je však zcela lichý. Vrány jsou z autorčiných próz tou nejsilnější a nejsugestivnější. Vydala se do končin pro ni nového tématu, tématu nelásky v rodině, nelásky rodičů k dětem, nefunkčních vztahů v rodině a vztahů více než toxických.

Sledujeme vyprávění dvanáctileté Báry, které střídá výpověď její matky. Střípek po střípku je odkrýván jejich vztah a s každou další stránkou trneme hrůzou a sílí pocit odporu z neviditelných a jen těžko pochopitelných rodinných špatností.

Knihu otevírá série poutavých ilustrací, jejichž význam se ukrývá v knize, hlavní postava vášnivě ráda maluje a kreslení je jí ventilem problémů a příslibem lepší budoucnosti.

Petra Dvořáková v každé ze svých knih rozehraje téma na strunu nejsilnější. Po anorexii, zkušenosti s církví, tématu nesebevědomí žen, poetice života na vsi a věrné simulaci chirurgického prostředí, je láska v rodině tématem nejbolestnějším. Na krátké formě textu neplýtvá slovy ani zbytečným sentimentem, nechává promlouvat čistě jen dvě ústřední postavy, nepopisuje je, necharakterizuje jinak, než skrze jejich vlastní myšlenky a vzájemné dialogy. Postavám tak dodává nejen autentičnost, ale nechává je rodit se ze sebe samých, růst v mysli čtenáře po svém.

Autorka má vedle skvělého psaní talent na jednu další zásadní věc. Tím, kterak dokáže zakomponovat v zásadě banální a každému pochopitelná a uchopitelná témata a ta zpracovat přístupným jazykem, zdá se, že má spisovatelský šarm podobný tomu Aleny Mornštajnové. Šarm, díky němuž v tuto chvíli zná a čte Vrány díky “šuškandě” na sítích leckdo. A kdo je nečte, ten o nich slyšel chválu. Je skvělé, že roste řada českých spisovatelek, které dokáží výbornými knihami strhnout davy a je tematicky nejen v minulosti, ale sleduje i současnost a současné problémy.

Lucie Zelinková

Recenze vznikla pro magazín Page

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *