Hrbaté duše jsou dalším úžasně napsaným dílem, které čtenář nedokáže odložit. Jak jen to autorka dělá, že umí zaujmout hned od první stránky? Romány Lenky Chalupové prostě a jednoduše miluji a všem, kdo se rádi ponoří do příběhů našich předků a naší krásné země, mohu vřele doporučit.
„Slova mají sílu, i když jsou pronášena šeptem.“
– citace z knihy, str. 270
Píše se březen 1939 a nad Přerovskem se, stejně jako nad celým Československem, stahují mračna v podobě příchodu nacistických pohlavárů v čele s Reinhardem Heydrichem. Z „laskavosti“ kníratého vůdce jsme se stali součástí Velkoněmecké říše pod označením Protektorát Čechy a Morava.
V lázeňském městečku Bochoře žijí společně pod jednou střechou sestry Máří a starší Gustina. Gustina je věčně mrzutá a nespokojená, má k tomu však svoje důvody. Máří zase opustil manžel a nechal jí na krku tři dospívající dítka. Nejstarší Zorka stejně jako maminka pečuje o pacienty v místních proslulých sirnato-železitých lázních. Práce je to krásná, nicméně v době okupace tvoří převážnou část klientely esesáci v černých uniformách, ze kterých ženám přechází mráz po zádech.
Zorčin mladší bratr Hynek je jiného ražení. Z celého srdce miluje letadla a udělá cokoli, aby u těchto těžkých strojů mohl jednoho dne pracovat. Sen se mu splní, ač pouze na krátkou chvíli. Hynek byl co se politiky týče, jiného názoru než zbytek jeho rodiny. Nacisty upřímně obdivuje a věří, že našemu malému českému národu poskytují ochranitelskou náruč. Od nenáviděného češství, zejména pak po spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora, mu jeho postoj ale stejně nebude nic platný.
„Jak je zvláštní, že se na pozadí velkých světových událostí a zvěrstev odehrávají úplně banální lidské příběhy.“
– citace z knihy, str. 178
O druhou dějovou linku se postará početná cikánská rodina Horvátů, s jejichž krásnou dcerou Rozinou Ambrož podvedl svou ženu Máří. Počali spolu Žofinku, která zůstává v péči otce poté, co se v Róze nezapřou cikánské kočovné pudy. Kočovnému životu je však cikánům z vůle nacistů učiněna přítrž. Zahálka se trestá převýchovným pobytem v pracovním táboře. A tak se děti z osady ocitnou ve školních lavicích a ženy, jež dříve vykládaly z karet, mají dřít na polích místních statkářů. Posluhovat sedlákům je však pranikdo nedonutí. Jejich rozhodnutí bude mít nedozírné následky.
Do Bochoře přicházely rodiny ze zabraných Sudet, ale i ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Všichni byli přijati, i proto, že se nedaleko nacházela továrna na výrobu kufrů, která, aby mohla v činnosti pokračovat, byla nucena vyrábět pro Němce. Pracovních míst bylo tedy dostatek.
Lidé se snaží seč můžou přežít jakž takž spořádaně během nelehkých válečných let. Většina sousedů si vypomáhá a samotnému starostovi jde evidentně o blaho svých občanů. Ovšem jako všude, i tam, kde se lidé pokouší překlenout těžké roky, se objeví nějaké ty hrbaté duše, udavači, kteří dobrotu většiny nabourávají. I zde se jeden takový najde. Nacistům donáší na spoluobčany. Proč? Kyselost jeho duše se přetavila v obrovskou zášť a závist. Ze zahořklého souseda se stane nepřejícný zaprodanec a kolaborant. Avšak ten nejhorší čin, u kterého čtenář pocítí příšernou trýzeň z nespravedlnosti osudu, způsobí člověk, od kterého bychom to očekávali nejméně.
Vedle hrbatých duší, které do společnosti sejí nenávist, se ale v příběhu objevují jemné projevy národní hrdosti, jež se nemíní s podsouvaným němectvím jen tak smířit.
„Pokud řeč česká bude znít, vždycky náš národ bude žít.“
Hlavní poselství nejnovějšího románu Lenky Chalupové tkví v uvědomění si rodinných kořenů, které nepřetrhne nic na světě. Vlastní identitu si v sobě neseme, ať jsme, kde jsme.
Autorkou recenze je Denisa Šimíčková.
Napsat komentář