Miluje horké kakao a je tak trochu hypochondr. Místo chůze cupitá a nedá dopustit na šedé buňky mozkové. Ty své považuje za nejlepší na celém světě a my už dávno víme, že ani v tomhle ohledu se nemýlí. Pokud jste propadli kouzlu klasických detektivních záhad, pak moc dobře víte, o kom je řeč.
Jmenuje se Hercule Poirot, pochází z Belgie a my ho známe jako výstředního soukromého detektiva. Jeho duchovní matkou je Angličanka Agatha Christe, která si i díky němu vydobyla světovou slávu a přezdívku „královna detektivek“. Hercule Poirot zakotvil v Anglii a své slavné případy řeší po celém světě. Jeho četná dobrodružství byla zfilmována a jeho jméno zná každý, kdo to s detektivkami myslí vážně. Je logické, že se mnozí schopní i méněschopní autoři pokoušeli těžit ze slávy tohoto podivného mužíčka.
Vznikaly vážně míněné příběhy, ale také parodie, jejichž kvalita je všelijaká. Dědicové autorských práv Agathy Christie vyslyšeli prosby fanoušků, a tak svolili, aby se pokračovalo v psaní příběhů, v nichž exceluje Hercule Poirot. V roce 2014 spatřila světlo světa detektivka Vraždy s monogramem a nebudu nijak přehánět, když řeknu, že se strhl poprask. Angličanka Sophie Hannah (1971) se už proslavila temnými psychologickými thrillery s ženskými hrdinkami, ale nyní znal její jméno doslova každý. Vraždy s monogramem vyvolaly bouřlivou diskusi.
Laici i odborníci knihu porovnávali s díly Agathy Christie a dá se říct, že co člověk, to názor. Letos u nás vyšlo čtvrté dobrodružství nového Poirota od Sophie Hannah a vše nasvědčuje tomu, že debata hned tak neskončí. Pokračovat v tvorbě královny detektivek je tvrdým oříškem samo o sobě. Agathu Christie proslavily její geniálně zamotané zápletky a hororová atmosféra. Všechny její postavy působily reálně, a když se začaly špičkovat, bylo to něco úžasného. Christie si libovala v jízlivostech a lehce cynickém humoru, a jak sama prohlásila ve svém životopise, vždy ji mrzelo, že nemohla psát vtipnější detektivky.
Sophie Hannah si naopak potrpí na psychologicky propracované thrillery, v nichž jsou důležité vztahy mezi jednotlivými aktéry a kde jde o charakteristiky a náladu příběhu. Hannah ve vás vyvolá vlnu emocí a já nechci spekulovat o tom, zda byla ideální kandidátkou na psaní klasických hádanek. Od Sophie Hannah se čekalo, že oživí Hercula Poirota, přijde s důmyslnými zápletkami a vdechne příběhům atmosféru detektivek Agathy Christie. Otázka je, nakolik se jí to povedlo. Čtenáři se rozdělili do dvou táborů. Někteří jsou nadšení, že Hercule Poirot žije dál, ale jiní se nemůžou smířit, že se jim sahá na jejich Agathu.
Detektivka Vraždy na Ledňáčkově vrchu je oslavou šedých buněk mozkových kníratého belgického mužíčka a Sophie Hannah přišla s „neřešitelnou“ záhadou. Bohužel se nemůžu zbavit pocitu, že ona „neřešitelnost“ působí poněkud šroubovaně. Jde o konstrukci pro konstrukci a z mého pohledu knize chybí lehkost, s jakou své zápletky vymýšlela Agatha. Nový Poirot je věrný své předloze a Hannah příběh okořenila tím, v čem je mistr. Přidala na psychologii postav, zaměřila se na vztahy a její aktéři by obstáli i jako románové postavy, pokud by se z knihy vypreparovala detektivní zápletka.
Dokážu si představit, jak Sophie Hannah přemýšlela nad každým slovem a nad každou větou. Co je příliš málo, a co je už hodně? Svérázný Poirot přímo svádí k parodování a stačí pár přezíravých hlášek, aby působil jako nabubřelý panák. Podobně obtížné je pro současného autora zasadit detektivku do věrohodných historických kulis, kde lidé smýšlejí a chovají se jinak než my. Nyní se dostávám k řešení zápletky a k pointě celého příběhu. Myslím, že přesně to je věc, která v případě Vražd na Ledňáčkově vrchu vzbudí největší vášně. Někdo bude nadšený, jiný bude žasnout nad originálním a nečekaným závěrem, ale umím si představit i remcání, že Agatha Christie by z toho vytěžila mnohem víc. Docela by mě zajímalo, co na knihu řeknete vy.
Veronika Černucká
Napsat komentář