Snít je snadné. Co ale dělat, když se sen vyplní? Bude vše tak, jak si přejeme, nebo naopak? Tahle trojka vás přesvědčí, že vítězství může být jen pozlátko…
Tři kamarádky, tři problémy a tři přání, která se zdají nesplnitelná. Láska ve třech podobách… Jedna miluje svého šéfa. Druhá miluje ženatého. Třetí se vdává, ale nesnese budoucí tchyni. To se tak občas stává. Jenomže co s tím? Naděje umírá poslední a po pár skleničkách i vzývání ďábla není špatný nápad. A tak pronesou kouzelné zaklínadlo. Je to blbost, hra. Nic se stejně nezmění. Jenomže pak se začnou objevovat náznaky, které potvrdí opak. Než si všechny uvědomí, že se něco děje, mění se jim život přímo před očima. Pomohlo kouzlo nebo se věci prostě jen daly do pohybu? Je vůbec možné, aby se něco takového mohlo vyplnit?
Angela Marsons tak trochu polemizuje. Co by se stalo, kdyby… Protože kdo z nás sem tam nepotřebuje splnit nějaké to přání. To, že se ale nemusí projevit přesně tak, jak si myslíme, je už jen třešinka na dortu. A tak sledujeme tři tužby, které se, ač vyslovené v opileckém oparu, začínají zhmotňovat v celé své kráse. Tři ženy v různých fázích života, milostných vztahů a vlastního uvědomění. Humorné, někdy zahanbující i milé situace, které si přímo říkají o to, aby je někdo přenesl na papír. Uvěřitelné, „obyčejné“ momenty, co mohou patřit do života nejedné ženy. Rozhodování, hluboké city, přesvědčení i touha věci měnit, i když je odhodlání k činu slabé.
Je však nutno říct, že vývoj i závěr knihy jsou dost předvídatelné. Vlastně ve chvíli, kdy jsou přání vyřčena, víte, kam se budou ubírat. To i díky „předehře“ v podobě zasvěcení do jejich života. Autorka se snaží vykreslit tři rozdílné ženy s různými přístupy k životu. Všechny ale mají něco společného – nejistotu, podceňování vlastní síly nebo příslovečnou slepotu v případě špatných rozhodnutí. To se jí povedlo skvěle. Takhle se nejspíš alespoň jednou za život cítí každá. Takže cílí rovnou do černého.
Jen je škoda, že z tématu nedokázala vymáčknout víc. Chybí překvapivý závěr, obrat, který by narušil jednotvárnost. Zkrátka se striktně drží nastaveného. Postavy samy o sobě nejsou nepříjemné. Ale také by si zasloužily víc „vrstev“. Jsou předvídatelné jako příběh sám. Štěstí na přání nejspíš nedostane Pulitzera, určitě by se ale měla objevit na seznamu knih každé dámy, která si chce odpočinout, možná i trochu pobavit. Čistě osobně musím říct, že ač mě kniha neurážela a četla se poměrně snadno, nemyslím si, že bych si ji chtěla přečíst znovu.
Pokud autorku znáte, žánr této knihy vás nejspíš zarazí. Angela Marsons prorazila psaním krimi příběhů a ty jí jdou velmi dobře (i podle hodnocení čtenářů). I když se jí vydavatelé ze začátku vyhýbali, 15 úspěšných titulů mluví jinak. I když se mezi ně Štěstí na přání nezařadí, je fajn, že autorka vystoupila ze své komfortní zóny a zkusila něco jiného. Třeba to příště půjde lépe. Nebo se dočkáme dalšího strhujícího příběhu Kim Stone.
Autorkou recenze je Tereza Nováková.
Tento článek vyšel v magazínu Luxor v listopadu 2022.
