Barboru Englischovou znají čtenáři jako autorku seberozvojových knih inspirujících k dosažení vnitřní svobody. Svou desátou knihou Algoritmus džungle však poprvé vstupuje do světa beletrie a nabízí strhující román o digitálním vyhoření, divokém Vietnamu a nejdůležitějším restartu v životě, který otevírá dveře k transformaci i mužskému světu.
Jste autorkou projektu Detoxikuj život. Jak byste ho představila čtenářům?
Tvořím jenom to, co sama žiju. Nic víc, nic míň. Prázdných frází a líbivých návodů na štěstí je všude dost, odmítám se na tom podílet. Když se mě lidé ptají, kdo je Bára Englischová a co je projekt Detoxikuj život, moje odpověď je prostá: vracím své čtenáře a klienty k jejich vlastní pravdě. Nepředávám teorie z knih. Celá moje práce stojí na tom, že všechny odpovědi, klid i řešení už v sobě lidé dávno mají. Jen jim leží pod těžkými nánosy – rodovými traumaty, potlačenou bolestí z dětství, permanentní vinou a strachem, že když nebudou podávat stoprocentní výkon, nezaslouží si lásku.
Napsala jste deset knih pro dospělé i pro děti. Co všechny tituly spojuje?
Jedno slovo: laskavost. Ke všemu, co v lidech není dokonalé. Přes všechny tituly, od prvotiny z blogových zápisků Detoxikuj život přes Maják v srdci, knihu No a? nebo Prospěšné pohádky až po dětskou trilogii Luna z Lůna, vede jedna nit. Je to odvaha naslouchat vlastnímu srdci a radost z toho, že člověk nemusí být jiný, než je. Přeji si, aby moje knihy nebyly jen teorií, ale niterným prožitkem. Něčím, co se mým čtenářům usadí v těle jako hřejivý pocit, ne jen v hlavě jako další hezká myšlenka, kterou zítra zapomenou.
Radost mám z toho, že trilogie Luna z Lůna dala vzniknout projektu a metodice Luna do škol, skrze něž učíme pedagogy pracovat s dětmi přes hru, emoce a hluboký respekt k jejich vnitřnímu světu. Protože pokud chci, aby dospělí nemuseli složitě odstraňovat své nánosy z dětství, musíme začít u dětí dřív, než
jim ty masky okolní svět vůbec nasadí. To je pro mě nyní velmi aktuální téma.
Vaší desátou knihou je román Algoritmus džungle. Představíte nám hrdinu a příběh?
Alex není jen vymyšlená postava pro novou knihu. Je to reálný chlap z masa a kostí, jehož pád a restart jsem sledovala z první řady. Představte si špičkového softwarového architekta. Člověka, který má všechno, co moderní svět považuje za úspěch – peníze, status, skvělou kariéru. A pak jeho tělo jednoho dne řekne dost a jednoduše zkolabuje. Alex to vyřešil po svém: během nucené „dovolené“ odjel do Vietnamu s naivním plánem, že i vlastní vyhoření uřídí jako efektivní korporátní projekt. Jenže Asii a život prostě nenaprogramujete. V saigonském chaosu během pár minut přišel o telefon, digitální identitu a hlavně o celé své nafouknuté ego. Zůstal sám, bez sítě a bez koruny. A přesně tam, v mlžných horách a skrze setkání s tajemnou Mai, začal ten nejdůležitější restart jeho života.
Nápad na tuhle knihu mě trefil přímo v Saigonu. Stála jsem na jedné z těch šílených křižovatek, sledovala ten fascinující, organický flow v brutálním provozu a mentálně se připravovala na náš další vědomý kemp ve Vietnamu. Došlo mi, že Alexův příběh žije v bledě modrém většina mých čtenářů. Poprvé jsem zvolila formu beletrie, protože ucelené příběhy mají úžasnou schopnost obejít věčně uremcanou logickou mysl a mluvit rovnou k duši. Ale aby u toho čtenáři jen lenivě neleželi, dala jsem za každou kapitolu otázky k zamyšlení. Chci, abyste s ní aktivně pracovali sami na sobě.
Román doplňují ilustrace. Kdo je jejich autorem a proč jste se pro něj rozhodla?
Ilustrátorce Veronice Víchové jsem tento příběh svěřila s absolutní důvěrou. Pojí nás dlouhé roky spolupráce a ona ho zpracovala způsobem, který mě dodnes dojímá. Všechno vytvořila čistě
ručně, bez digitálních zkratek, každá čára nese její skutečnou přítomnost. V dnešní době plné AI generátorů a umělých filtrů je to malý zázrak. Ilustrace v knize nejsou jen na ozdobu, jsou
to okna do prožitků, které slova zkrátka neumí vyjádřit.
Jako dospělí se až příliš často zamykáme do svých analytických hlav a zapomínáme si hrát. Tyto obrázky jsou mostem zpátky k vnitřnímu dítěti čtenáře. Kniha má navíc látkovou vazbu potištěnou motivy divoké džungle a přes ni je nasazený tuhý obal s průřezem. Metafora je jasná a záměrná. Sundejte tu vrstvu navíc, kterou ukazujete světu, a nahlédněte dovnitř. Teprve pod ní jsou totiž skutečné barvy člověka.
Jak přeměnit pasivní čtení v reálnu změnu?
Knihy jsou skvělé mapy. Pokud s nimi ale lidé jen sedí doma v křesle a čekají na zázrak, nikam nedojdou. Skutečná vnitřní změna se totiž neodehrává ve chvíli, kdy člověk v klidu popíjí čaj a čte si o tom, jak být v zenu. Ta se láme v momentech, kdy se život začne sypat pod rukama a lidé musí začít reálně jednat. Když mi před lety u jedné z předchozích knih týden před uzávěrkou kompletně zmizel z počítače celý hotový rukopis, měla jsem na výběr: buď se sesypat, nebo začít žít to, co sama tvořím. Sedla jsem si a napsala ji znova. Ne proto, že bych byla osvícená, ale protože se v tomhle vědomě trénuju. Tuhle cestu si člověk buduje v každodenních mikrorozhodnutích. Když vás partner vytočí doběla a vy místo hysterického výbuchu zvolíte vědomý klid. Když lidé cítí totální přetížení a ten telefon prostě odloží, místo aby dál bezhlavě sjížděli sítě. Informace musí sestoupit z hlavy do těla. Dokud se to nestane, jsou to jenom kecy a seberozvojový turismus.
Můžete přečíst desítky knih, ale pokud nezačnete konat, nezmění se ve vašem životě nic. Žádná kniha ani já nikoho nespasíme. Buď v sobě tu odvahu k akci najdete, nebo budete dál dokola prožívat své staré bolesti. Každý z nás musí převzít plnou zodpovědnost za svůj vlastní život. Kdo je připravený přestat
o změně jenom teoretizovat a chce ji reálně zažít, ten ví, kde mě v rámci mých přednášek, kempů a online programů na instagramovém profilu @detoxikujzivot.cz najde. Zbytek už ukáže samotný život.
Rozhovor vyšel v Magazínu Luxor v říjnu 2026. Autorkou je Kateřina Žídková.
Napsat komentář