Má za sebou zatčení vraha i stovky výslechů. Kriminalista a autor detektivek David Urban o zločinu nepíše z rešerší, ale z první ruky. Proto je také jeho novinka Krvavá aréna syrová a realistická. Proč ve svých knihách nešetří morbidními detaily a proč mu jeho děti říkají, že vidí zlo i tam, kde jiní vidí jen krásnou Prahu?
Vaše novinka nese název Krvavá aréna. Jako policista jste viděl mnoho míst činu, která by se dala takto popsat. Je pro vás psaní jistou formou úniku?
Dalo by se říct, že zpočátku mého psaní to tak bylo. V té době jsem pracoval u výjezdovky a setkával se s těmi nejhoršími trestnými činy a výjevy na místě činu. Vypsat se z toho byla pro mě taková forma psychohygieny.
Jednou jste zmínil, že záměrně popisujete ty nejošklivější věci, aby lidé pochopili, že policejní práce není jednoduchá. Existuje hranice, za kterou už nepůjdete?
Vždy jsem chtěl čtenáře seznámit s tím, s čím se musí policisté potýkat a jak se při tom cítí. Proto tyto morbidnější věci popisuji co nejrealističtěji a podle pravdy. Hranici asi nemám – pokud se to stalo a zažil jsem to, tak nevidím důvod o to čtenáře ochudit.
Hlavní hrdinové detektivek bývají často osamělí vlci s kupou traumat. Jak moc se postavy v Krvavé aréně liší od vašich skutečných kolegů?
Policisty se pokouším popsat realisticky a uvěřitelně, ačkoliv si jako předlohu neberu konkrétní osoby. Jelikož píši příběhy ze současné Prahy, snažím se pravdivě vystihnout policejní práci a mými hrdiny jsou zatím vždy kriminalisté. Ti musí působit skutečně, takže mají rysy a charakteristiky většiny policistů. Hodně postav má v sobě i něco ze mě.
Jak se změnil váš pohled na zločin od dob vašich literárních začátků? Píšete dnes s větší empatií k obětem, nebo s větším pochopením pro mechanismy zla?
Můj pohled je pořád stejný – zločin zůstane zločinem a zlo zlem. Názory na dobro, zlo, spravedlnost mám také stejné – jsem holt kriminalista. Psaní knih to nijak nezměnilo. Díky své práci jsem snad získal představu, jak se cítí oběti, jak uvažuj pachatelé. To se snažím dostat na stránky svých knih.
Má David Urban policista někdy chuť zatknout Davida Urbana spisovatele za to, co provádí svým postavám?
Kdepak! Moje postavy dostanou to, co si zaslouží. Tedy aspoň ty na špatné straně zákona.
Který největší mýtus o policistech vás dokáže spolehlivě vytočit?
Ke knihám, seriálům a filmům přistupuji shovívavě. Beru je jako zábavu a neočekávám úplnou přesnost policejní práce. Na co nekoukám ani nečtu, jsou vážně míněné kriminálky s neschopnou policií, za kterou vše musí vyřešit důchodkyně, uklízečka, učitel nebo zkrátka osoba, která by to v reálném světě neměla šanci dokázat.
Detektivky často končí dopadením pachatele a pocitem zadostiučinění. Jenže realita bývá šedivější.
Detektivky jsou pohádky pro dospělé a očekává se, že skončí vítězstvím dobra a zlo bude potrestáno. Já se však držím reality a ta není nikdy tak růžová, jak by si možná čtenáři přáli. Krvavá aréna navazuje na případ vyšetřovaný ve Hře o přežití – někteří čtenáři nebyli spokojeni se závěrem, tak jsem se rozhodl to zkusit napravit. Otázkou je, zda k tomu došlo, nebo moji detektivové získali protivníka, který se může objevit v dalších knihách. Neprozradím – to se čtenáři dozvědí až po přečtení knihy.
Když ráno míříte do služby a večer pak píšete, jak moc se liší váš pohled na Prahu? Vidíte v ulicích spíš malebná zákoutí, nebo už automaticky v hlavě mapujete, kam by se dala nejlépe uklidit mrtvola?
Po více než třiceti letech u police se vaše vnímání světa radikálně změní, protože se celou dobu potýkáte jen s výsledky lidských špatností. Police zkrátka neřeší hezké věci. Spadnou vám růžové brýle a skoro za vším vidíte možnou neplechu. Je těžké se toho zbavit – proto se z toho vypisuji v knihách. Když při procházce Prahou zahlédnu hezké místo, mé podvědomí mi automaticky předestře, co hrůzného by se tam mohlo stát. Už kdysi dávno jsem od svých dětí slyšel, že kam se podívám, vidím jen možné zlo a něčí špatnost…
Rozhovor vyšel v Magazínu Luxor 2026. Autorem je Ondřej Bílek.
