Edith Eva Egerová: Nejdůležitější v životě je spolupráce

Edith Eva Egerová je klinická psycholožka, která pomáhá traumatizovaným. A je osobou nejpovolanější, protože sama obrovské strasti prožila – spolu se sestrou Magdou přežila několik koncentračních táborů i pochod smrti. O svém životě napsala knihu Máme na vybranou. Nyní jí vychází nová kniha Dar volby. Nejen o psaní jsme si s Edith Egerovou povídali.

Edith, vím, že jste o tom již mnohokrát mluvila, ale co vám dalo sílu vydržet nepředstavitelné – tedy hrůzy v koncentračním táboře Osvětim?
Naděje. Velmi mi pomohlo, že jsem si dokázala stvořit svůj vnitřní svět, který jsem kompletně odřízla z toho, co se dělo kolem mě. Samu sebe bych nazvala úspěšnou schizofreničkou. Sice jsem plnila všechno, co se ode mě chtělo, ale uvnitř jsem se povzbuzovala nadějí, že když se přes to a ono dostanu, tak to celé přežiju. A že se nakonec nenávist změní v lítost. Bylo mi líto stráží a dozorců, protože měli Hitlerem vymyté mozky. A také jsem se živila vírou, že já jsem nevinná, ale oni za své hříchy krutě zaplatí. Takže jsem si stvořila svět, kde nebyl plyn, odkud se lidé nevraceli. Nikdy jsem se nevzdala naděje. A dnes se takto snažím vést lidi, aby se naučili najít ve všem špatném nějaký dar, nový začátek. Nejdůležitější je nevzdávat se naděje, snažit se v druhých stále vidět to lepší.

Kdy se ve vás zrodil nápad podělit se o svůj příběh se čtenáři v knize Máme na vybranou?
Mnoho lidí mě dlouho nabádalo, abych svůj příběh sepsala. Nechtělo se mi do toho, měla jsem pocit, že nemám vůbec co říct. Nakonec mě přemluvil až Philip Zimbardo (americký psycholog, který napsal předmluvu ke knize, pozn. red.), že by bylo skvělé, kdyby mezi příběhy přeživších zazněl také ženský hlas.

Jak dlouho příprava knihy trvala?
Vždycky lidem říkám, že jsem na to potřebovala celý život, protože každá stránka je vykoupena obrovským množstvím prolitých slz. Ale díky bohu jsem mohla ten příběh vyprávět. Myslím, že je skvělé, když se lidé svěří se svými strastmi, protože je tím pádem dostanou z vlastní hlavy a mohou se pohnout dál. Je velmi zdravé se takto pokusit vyrovnat s minulostí a vydat se k novým prožitkům.

Kdy jste v sobě vůbec pocítila touhu psát?
Nikdy to nebyla touha, vždy jsem to považovala za svou povinnost. Povinnost vůči své rodině a všem dalším lidem, kteří nepřežili, aby zazněl jejich hlas. Dospěla jsem k názoru, že to dlužím mým rodičům, mojí mamince, jež mě naučila, že to, co mám ve své hlavě a srdci, mi nikdo nemůže nikdy vzít. Myslela jsem na to, že když to neudělám já, není nikdo jiný, kdo by za ně promluvil. Beru jako povinnost, dokud budu živa, mluvit s lidmi o špatnostech, které se staly. Aby se mohli poučit a historie se již nikdy neopakovala.

Vaše nová kniha je ale zcela jiná. O čem pojednává?
Druhá kniha je úplně jiná, protože Máme na vybranou nebylo ani v nejmenším praktické. A lidé mimo příběhů také potřebují slyšet a učit se, jak dělat tohle a tamto, jak se vypořádat s problémy a najít si tu správnou volbu, které využijí ve svůj prospěch. Všechno totiž záleží na osobním úhlu pohledu, vždycky existuje možnost, jak se na určitou událost podívat a jak se s ní popasovat. Osvětim pro mě byla příležitost objevit svůj vnitřní svět. Nečekala jsem na nikoho, kdo by mě udělat šťastnou. Takže se nyní snažím, seč můžu, abych ukázala lidem, jak správně a spokojeně žít v naší velké lidské rodině bez toho, abychom si navzájem ubližovali.

Pro koho je kniha Dar volby určena?
Je rozhodně určena pro všechny, kteří se nechtějí spokojit se svým současným životem, chtějí dělat věci trochu jinak. Chtějí mít širší možnost volby, nebýt oběťmi svých traumat a osudů. Potřebují se naučit, jak opustit vězení vlastní mysli, vyrovnat se se strachem. Strach je totiž to, co nás paralyzuje. Nikdo z nás se nerodí se strachem či beznadějí, tyto emoce k nám přicházejí až se zážitky a událostmi, které denně prožíváme.

Prakticky celý dospělý život se věnujete klinické psychologii. Proč jste se rozhodla právě pro tento obor?
Vybrala jsem si tento obor, protože jsem vždycky byla velmi zvídavá. Zajímalo mě, proč lidé lžou, proč se někteří lidé snadno vzdávají, jednoduše celá lidská psychologie a myšlení. V Osvětimi jsem zažila dívku, která věřila, že nás do Vánoc osvobodí. A když se tak nestalo, vzdala se a druhý den prostě zemřela. Takže jsem se chtěla naučit všechno o tom, jak důležité je přemýšlet o vlastním myšlení.

S jakými traumaty se vám pacienti nejčastěji svěřují (pokud nám to můžete prozradit)?
Většinou je to tak, že mají něco, co nechtějí, nebo touží po něčem, co jim chybí ? Takhle jednoduché to je. Chybí jim něco, co očekávali, že dostanou. Mají něco, co se jim v životě nelíbí. Občas jsou to však nereálné požadavky, někdy očekáváme víc a víc, ale nikdy nejsme vlastně spokojení, když to dostaneme. A důležitou otázkou tedy je, kdy dost je opravdu dost. Spokojit se s průměrem vyžaduje odvahu.

Jedním z vašich témat je důležitost lásky a víry v sebe sama. Jak se člověk může naučit mít rád sám sebe?
Jistě víte, že existuje IQ a EQ. EQ (emoční inteligence) zahrnuje životní zkušenosti. Doufám, že mám dostatek obojího, abych se o to mohla podělit. A myslím, že se rozhodně dá naučit vnitřní nezávislosti a spokojenosti, která pak z člověka vyvěrá i navenek. Někdy je tedy přílišná nezávislost na škodu, třeba žena by si měla nechat občas pomoci od muže, protože i ve vztahu (či manželství) by ti dva lidé měli spolupracovat, a ne spolu soutěžit o dominanci. Je důležité žít spolu jako tým.

Myslíte si, že humor může být skutečně kořením života?
Naprosto! Je obsažený ve všem, jak vidím sama sebe, jak se prezentuji, jak se dívám na svět. Nejlepší příklad je, že bychom měli říkat „ano a…“ a ne „ano, ale…“, protože říkat „ano, a…“ a koukat na svět pozitivně je mnohem užitečnější.

Co pro vás znamená „být šťastná“?
Nemám toto spojení ráda, je pro mě velmi obecné. Mám mnohem raději radost v životě, mám ráda, když si mohu vybrat s kým a kde budu, co budu zažívat. Nikdo z nás není závislý na tom, že ho jiný udělá šťastným, je třeba najít si svou radost sám. I teď, ve svých 93 letech se snažím udržet si mladou a svěží mysl a žít v současnosti. Nežiju tím, co se stalo v Osvětimi. Prošla jsem údolím stínů tamějších událostí a myslím, že jsem se tam naučila, jak si užít každou maličkost a každý den.

„Láska není to, co člověk cítí, ale to, co dělá.“
Dr. Edith Eva Egerová

Kdybyste měla pochválit cokoliv českého, co by to bylo?
Nejdřív musím říct vaši vepřovou se zelím a knedlíkem ? A skutečně miluji české lidi, jsou otevření, přátelští a komunikativní. Líbí se mi, jak jsou Češi přístupní a ochotní vyslechnout jeden druhého, ale navzájem se u toho neměnit. Jsem vlastně taky Čechoslovák, jelikož jsem se narodila v Košicích ? Můj tatínek byl krejčí a nejraději šil právě pro české dámy. Měli jsme s manželem také výbornou kamarádku, novinářku Agnešu Kalinovou, za kterou jsme jezdili do Mnichova, když jsem tam pomáhala americkým a německým vojákům s jejich traumaty. Takže mám k Čechům i Slovákům hodně blízko. A myslím si, že Praha je velmi speciální a nejkrásnější město z celé Evropy.

Čím se ráda bavíte ve volném čase?
Přiznám se, že jsem závislá na televizní soutěži Jeopardy. Tu nikdy nevynechám, vždycky musím být u televize, když běží, a snažím se předhonit soutěžící v odpovědích. Mimoto čtu denně New York Times, zajímám se hodně o dění doma i ve světě.

A jste také čtenářkou? Jakou knihu máte právě na nočním stolku?
Zrovna teď lékařskou knihu, je to skutečně velký kus literatury ? Potřebuji ji pro svou práci, stále vyučuji psychiatrii na Kalifornské univerzitě v San Diegu. Miluju svoje studenty, snažím se je naučit také, jak si vzájemně neubližovat a spolupracovat. Společně jsme silnější a spolupráce je pro život to nejdůležitější.

Takže pobýváte ráda mezi mladými lidmi?
Ano, velmi ráda, ale ne s mladými a pošetilými. Naštěstí mám kolem se zvídavé mladé lidi, kteří se zajímají a jsou to skvělí posluchači. Zároveň se od nich můžeme učit jednat bez zábran, protože jako dítě prostě jednáte a nemyslíte na následky. To se v dospělosti ztrácí. Mladé lidi ráda nazývám ambasadory míru a dobré vůle.

Děkuji za krásný rozhovor a těším se na vaši novou knihu.

Helena Herynková

 

Dr. Edith Eva Egerová (1927) se narodila v maďarské židovské rodině v Košicích. V pouhých šestnácti letech byla deportována do Osvětimi. Spolu se sestrou Magdou přežila několik lágrů i pochod smrti. Desítky let po válce bojovala s prožitými traumaty a pocitem viny. Ve Spojených státech, kam nakonec s manželem emigrovali, vystudovala klinickou psychologii, vychovala tři děti a otevřela si terapeutickou praxi. Od té doby pomáhá lidem s jejich vlastními traumaty. Je autorkou dvou knih: Máme na vybranou a Dar volby.