Štěpán Javůrek je velmi nadaným a dnes již úspěšným českým spisovatelem, jehož láska k historii a regionu, ve kterém žije, je v jeho tvorbě jednoznačně čitelná. Autorovy knihy jsou do jedné opravdovými mistrovskými kousky. Sama mám českou historii, zejména co se válečných a poválečných let týče, velmi ráda a romány z této doby pro mne představují nesmírně přínosné zdroje informací o tehdejších nemilých časech.
První díl plánované románové trilogie Ve stínu jeřabiny čtenáře zavede do pražských ulic let 1938 až 1940. Mladičká Josefína je šťastná. Právě dokončila studia a od nového školního roku nastoupí do vytouženého zaměstnání jako učitelka těch nejmenších. Josefína žije v bytě společně s mladší sestrou, se kterou ji pojí věčná rivalita, rodiči a prarodiči. Vztahy mezi dědečkem Prokopem a jeho zetěm byly od samého počátku dosti napjaté a vypadalo to, že se ti dva snad nikdy nesmíří. Ke sblížení však nakonec dojde, nicméně za nepěkných okolností – dva tygři v kleci naleznou společnou řeč až s hrozbou konfliktu, který v Evropě klepe na každičké dveře. Zlá doba lidi spojuje.
Josefínin tatínek Vladimír je vojákem československé armády, a právě díky němu máme možnost sledovat, jak probíhalo postupné rozpínání německé moci, jak Němcům v pohraničních Sudetech ten zatracený kníratý křikloun zblbnul hlavy. Zaslepit je tak, že začínají své sousedy, s kterými bok po boku obývají jeden kraj dlouhá léta, nenávidět. Nastala doba plná strachu a ohlížení se přes rameno. Po okupaci se z Československa stala země, která v jednu chvíli ztratila nejen území, ale také hrdost a svobodu.
„Když jde do tuhého, když se lámou dějiny, z lidí najednou padají masky přetvářky, najednou člověk přestane hrát role, které ho naučil život, a každý náhle vyjeví, jakou má doopravdy povahu.“ (Ve stínu jeřabiny, str. 54)
Při čtení mě provázely všemožné emoce. Rozhořčení nad bezprávím se střídalo s pocitem zmaru nad rozhodnutím evropských mocností, jež nás sprostě obětovaly. Nervy drásající bylo to citelné stoupající napětí a nervozita československých občanů a nerozhodnost vládnoucí elity, jak na německé provokace reagovat. A vůbec nejhorší bylo vědomí, že ona vzrůstající vlna odporu českého lidu nebyla pranic platná.
Neušla jsem ani bolesti nad krutým osudem hlavních hrdinů, kteří byli násilím rozeštváni a rozděleni. V samotném závěru mě čekaly už jen slzy. Nesmím však opomenout chvíle prosycené nadějí, obětavostí a láskou nejen k domovině, ale i k bližnímu svému. Pomocnou ruku potřebným podávají dobrosrdeční lidé a vlastenci.
Autorovi se velmi působivě povedlo vykreslit osudy pražské rodiny v kontrastu s jednou německou žijící v Sudetech. Tam, kde jedni prožívají nejhorší dny svých životů, spatřují jiní naději v lepší budoucnost.
„Ani ty nejhorší dny, které světem prolétnou, nemohou být špatné pro každého. Vždy, ať se děje cokoli, se najdou vítězové i poražení.“ (Ve stínu jeřabiny, str. 70)
Po většinu četby dýchá na čtenáře ponurá, až silně depresivní nálada. Je to dobře, protože taková doba prostě byla, o to víc na člověka dosedne tíha celého příběhu. Ceňme si svobody, kterou nyní máme. Nemohu jinak než knihu doporučit a nesmírně se těším na pokračování.
Recenze vyšla v Magazínu Luxor v listopadu 2026. Autorkou je Denisa Šimíčková.
Napsat komentář