Guylain Vignolles žije v Paříži. Jen on se svou zlatou rybkou a zažitými stereotypy. Cestou do práce spočítá všechny platany a zaparkované vozy, pozdraví staříka-v-papučích-a-pyžamu a nasedá do vlaku, který odjíždí v 6.27. Obyčejný chlapík, kterého si nevšimnete do té doby, dokud ve vlaku nevytáhne samotné listy papíru a nezačne nahlas předčítat náhodné úryvky z na sobě zcela nezávislých knih. Guylain tak svým způsobem splácí dluh, který vůči knihám cítí. Obsluhuje totiž stroj, Zerstor, který staré a nepoužité knihy recykluje – trhá je na kusy a slévá do neurčité papírové hmoty.
Kat má zůstat chladnokrevný a své city nemá projevovat, to byl jeho pohled na věc. Giuseppe ho naučil dívat se na to množství jako na celek. Nepozastavuj se nad detaily, hochu, bude to jednodušší, uvidíš, poradil mu. Pokud ho snad nějakou nešťastnou náhodou určitá kniha zaujala, upaloval k zadku Zerstoru a ponořil pohled do šedé hmoty na tak dlouho, dokud obrázek, který měl obtisknutý na sítnici, nezmizel.
Sám sebe vidí jako kata, který knihy vraždí, a ze stroje samotného má strach. Je přesvědčený, že něco tak zrůdného, živeno cáry rozervaných příběhů, jedná na základě vlastní lačností po ničení. Tím, že zachraňuje útržky stránek, které náhodou ničivé síle uniknou, a jejich slova šíří mezi spolucestující ve vlaku, se snaží alespoň trochu ulehčit svému svědomí. Otázkou zbývá, jestli to stačí.
Čtivé, působivé, lidské. Na zdánlivě banálním základu postavil Jean-Paul Didierlaurent příběh, který má všechno, co čtenář hledá. Nechybí ani milostná zápletka, která se, stejně jako celá kniha, odvíjí ve zvláštním a nečekaném duchu. Zkuste se po prvních padesáti stránkách zamyslet a jen tak pro sebe si říct, jak to asi bude všechno dál. V záloze budete mít hned několik možností, ale věřte mi, tohle nevymyslíte. A to je na tom to působivé. Celá kniha vlastně tak trochu připomíná cestu vlakem – nikdy nevíte, co se může přihodit. Porucha, námraza, počasí, spolucestující,… Cokoli může změnit její klidný průběh. Tak nějak je to i se Čtenářem. Poddejte se a užijte si to.
Jedno vím jistě. Moje cesty vlakem zůstávají stále kouzelné. Přestanu se však soustředit pouze na jejich cíl. Ode dneška už budu stále čekat na někoho, kdo z ničeho nic začne předčítat nahlas slova, která nemají být zapomenuta.
Šťastnou cestu.
Hodnocení: 97 %
Autorka: Jana Sklenářová
Napsat komentář