e5ebb64c

Ostré jako… Gillian Flynnová

Camille Preakerová přijíždí do Wind Gap, aby popsala strach a hrůzu spojenou s únosem malé dívky. Může to být nejlepší příležitost, jak se vyšvihnout ze všeho bahna, v kterém se momentálně nachází. Nebo jí celá tato záležitost podřeže větev pod už takhle vratkýma nohama. Není to totiž první pohřešovaná dívka. Jedna už se našla a její osud bohužel nekončil duhou a jednorožci. Camille má vlastní zkušenosti se smrtí a utrpením. O to hůř, když se vše odehrává v místě, kde sama až tak šťastná nebyla. Ani setkání s rodinou jí není zrovna oporou. S matkou mají příliš rezervovaný vztah a svou sestru v podstatě nezná.

A tak se pouští do chaotického pátrání, protože podezřelí mohou být všichni nebo ten jeden konkrétní. Jen kdyby to všechno do sebe zapadalo… Za pomoci Richarda Willise se pokouší přijít na kloub dvěma hrůzu nahánějícím zločinům a zároveň pochopit město, kde se nejen zastavil čas. Je v něm cosi znepokojivého, co je cítit už na dálku. Něco, co bylo dlouho skryto a je na čase dostat to na povrch…

Camille Preakerová je typický looser, který neví, co si počít se životem. Je nevyrovnaná, absolutně bez sebedůvěry a skrývá tajemství, která jsou ostrá jako břitva. Život v malém městě, kde se žije podle jistých pravidel nemáte příliš na vybranou, buď jste ti dobří nebo špatní. Nic mezi tím neexistuje. A Camille si své hříchy nese s sebou po celou tu dobu. Tak trochu trpíte s ní, nebo se pořád rozhodujete, zda je vám příjemná či vám leze na nervy (a ta hranice je opravdu velmi tenká).

Zbytek města ani ostatní postavy se vám v až tak detailním světle neukážou, ovšem celkový popis a dostatek Camilliných vzpomínek vás přenese do Wind Gap jako nic. Dovedete si jednoduše představit všechny ulice, domy a lidi, kteří v nich přežívají, poznáte mládež z její odvrácené strany a stejně tak jejich aktivity, když se rodiče nedívají.

Celou knihou se nese taková ponurost, že od začátku máte pocit, jako by vás někdo jemně řezal žiletkou. Je to otravné a znervózňující, protože nevíte, jestli pokračovat nebo se raději pustit do něčeho milejšího. To samé platí pro výběr obětí. Celým příběhem jako by prostupovala mrazivá mlha, která pohltí všechno a všechny. Příběh má jistou gradaci už od začátku, i když se zprvu zdá, že se k zápletce nejspíš nikdy nedostanete. Trpělivost však přináší růže. Časem zjistíte, že jde o opravdu zdařilý psychothriller, který vám brnká na nervy, protože má tolik spouštěčů, že nevíte, co vás vlastně rozčiluje víc. I když vám zápletka dojde nejspíš mnohem dřív, stejně nejspíš vydržíte až do konce, abyste si to potvrdili. Když vás chytne, už neskončíte.

Gillian Flynn dělí čtenáře na dva tábory. Jedni ji zbožňují a čtou všechno, druzí jí nemohou přijít na chuť. A není to nic divného. Ona totiž umí tak moc vystihnout hroznou povahu svých postav, že číst jednotlivé stránky může být až nesnesitelné, a přitom vykreslit promyšlený a zajímavý příběh, který čtenáři ocenit naopak umí. Obdivovala jsem to například u Zmizelé, kde mi oba hrdinové tak moc lezli na nervy, že jsem knihu málem nedočetla.

Na Ostrých předmětech je příjemná i délka. Autorka do příběhu vložila vše, co bylo třeba (a stejně se někomu může zdát, že tam informací bylo příliš), přitom se nerozepisuje zbytečně moc. Ano, jako mnoho jiných autorů vsadila na odpadlíka, jenž nejspíš není až tak kladná postava, a ano zvolila si vcelku jednoduchý rámec, který otrlé čtenáře nenechá na pochybách, jedno ale Flynnové upřít nejde – dokáže něco, co mnozí jiní až tak dobře neumí – pomalu a vtíravě na vás přenese všechno, co napíše na stránky svých knih. A pokud se necháte, uvízne vám to v hlavě ještě na dlouho.

Autorka: Tereza Bártová

Hodnocení:

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *