Mexiko, rok 1925. Sedmnáctiletá Frida Kahlo se chce stát lékařkou. Strašlivá autobusová nehoda však její plány zhatí. Pak potká Diega Riveru, proslulého malíře a lamače ženských srdcí, a po uši se do něho zamiluje. Když ji Diego požádá o ruku, okamžitě souhlasí. Jenže on jí nedokáže být věrný, a navíc se zdá, že její touha po dítěti zůstane nenaplněná. Navzdory překážkám se Frida nevzdává svého ideálu bezbřehé lásky a života podle svých představ. Objeví malování a svými obrazy vypráví o svých snech. Přímočarostí, pestrým oblečením a mayskými šperky a samozřejmě originální tvorbou se stane jednou z nejproslulejších malířek naší doby.
Knihu u nás pořídíte ZDE.
Když se znovu probudila, seděla Matita stále ještě u její postele.
„Jsem tady, Frido,“ řekla stejně jako poprvé. „Jsi v nemocnici. Měla jsi nehodu. Autobus…“
Frida se pomalu rozpomínala. Tramvaj, která najela do autobusu. Zlatý prach a střepy, rachot, a pak už nic. Znovu ji přepadla bolest, ale teď nechtěla omdlít, dokud nedostane odpovědi na své otázky.
„Alejandro?“ Jen stěží vypouštěla slova z úst.
„Jak je mu?“
Matita jí lžickou nakapala trošku vody na rty.
„Nezasáhlo ho to tolik jako tebe. Daří se mu dobře.“
„Jak to, že jsi tady? Kde je máma a táta?“
Sestra jí položila ruku na předloktí. „Četla jsem o tom neštěstí v novinách. Uvedli tvé jméno. Tak jsem přijela.“
„Co se mi stalo? Nemůžu se hýbat. Jsem ochrnutá?“
„Máš mnoho ran v… podbřišku. Operovali tě.“
Matita sklopila pohled.
Frida velmi opatrne zvedla hlavu, jen o pár centimetrů, aby se podívala na své tělo. Uviděla prostěradlo, pod nímž se rýsovala její štíhlá silueta. Nohy mela připevněné pružným obinadlem k spodní části postele. Napjala stehenní svaly a rázem jí projela bolest. Se zasténáním opět položila hlavu na polštář.
„Doktoři ríkají, že se nemáš hýbat, aby všechno dobře srostlo,“ upozornila ji Matita. „Proto tě tak pevně svázali.“
„Co má srůst? Řekni mi to!“
Matita polkla. „Stejně se to dozvíš. Tyč z autobusu se ti zapíchla do boku a vyjela ti z… podbřišku. Máš poškozenou ledvinu. Navíc zlomený krček v kyčli a levou nohu na jedenácti…“
„Levou?“ zašeptala Frida, „tu zdravou nohu?“
Sestra přikývla.
„Co ještě? Chci vědět všechno.“
„Pravá noha to taky schytala. Chodidlo je rozdrcené a vykloubené. A taky levé rameno jsi měla vymknuté.“
Frida zavřela oči.
„Kde jsou máma a táta?“ zeptala se ještě jednou.
„Máma se mnou pořád ješte nemluví. Co ti ted řeknu, vím jen od Cristiny. Jsou pořád v šoku a… oblékli se do černého. Když se máma dozvěděla o neštestí, celý den nic nejedla a vůbec nepromluvila. Má strach jet do nemocnice.“
„A táta?“
„Samou starostí onemocněl. Víš přece…“
„Chceš říct, že dostal záchvat?“
Otec už léta trpěl epilepsií, ale trvalo dlouho, než se o tom smělo v rodině mluvit. Najednou se jí vrátily útržky vzpomínek. Byla ještě dítě, když Guillerma přepadl poprvé záchvat. Divoké trhání nohou, oči v sloup… Tři dny nato její sestra zmizela.Teprve po letech si uvědomila, že ty dvě události spolu vůbec nesouvisely.
Matita si zhluboka povzdechla.
„Frido, musíš jim dát čas, aby si na tu situaci zvykli. Tvoje nehoda jim způsobila šok. A dokud za tebou nepřijedou, budu tu já. Ve dne v noci.“ Uchopila její ruku a lehce ji stiskla.
„Jsem ráda, že jsme se zase shledaly, i když za těchhle okolností…“
Frida zavřela oči.
