Přejít na obsah
Blog
Rozhovor 182 přečtení

Debut Ivany Chřibkové Suchý hadr na dně mořském

Vaši knihu jste nazvala Suchý hadr na dně mořském. Proč zrovna tento protimluv? Já jsem poměrně dlouho nevěděla, jak knihu nazvat. Byla už pár měsíců napsaná, bylo domluveno její vydání, ale název chyběl. Seděli jsme na terase u nás doma ve španělské Alcaidese s mým přítelem Tomášem a jeho bratrem, který byl u nás na návštěvě. Kluci vzpomínali na svého otce, největšího lidového vypravěče vtipů, a smáli se nějaké historce. Potom Tomášův bratr Pavel prohlásil větu: „A na to by ti táta řekl, to je jak suchý hadr na dně mořském.“ Oni se smáli, já jsem si to šla zapsat. Později jsem v té větě našla přesně to, co jsem hledala. Něco, co logicky nemůže exisotvat a přesto existuje, něco co je schované až na dně moře, které jsem sledovala pokaždé, když jsem odhlédla od psaní. Bylo tam všechno, co jsem potřebovala. V nakladatelství mě k mému překvapení neoznačili za cvoka a název se jim líbil. Co vás inspirovalo k napsání této knihy. Je autobiografická? Vždycky jsem chtěla žít takový život, o jakém jsem četla v knížkách. A nakonec jsem o životě, který jsem žila, napsala knihu. Je autobiografická, ale jen do jisté míry. S jistotou mohu říct, že jedinou reálnou postavou jsem tam já. V prvé řadě je to příběh, není to popis mého života. Některé situace se staly, některé jsem si přála, aby se staly, některé se nestaly vůbec. Někteří lidé existovali, někteří ne, od některých jsem si vypůjčila příběh, od jiných vlastnosti a spojila je v jedno. Není důležité, co jak bylo, důležité je, co jak bude. Existují dva důvody, proč jsem knihu napsala. První je, protože jsem prostě chtěla, druhý, protože mám ráda, když se lidi smějí.

Recenze 148 přečtení

Amanda Quick: Dlouhá noc

Ubytuje se v rekreačním středisku Sunrise v Lake Lodge, které provozuje nový majitel Luke Danner. Irene se Luke zpočátku vůbec nepozdává, chová se velmi podivně a neustále ji sleduje na každém jejím kroku. Celkově z návratu do městečka, kde se jí přihodilo tolik špatného, nemá dobrý pocit. Ten se jen umocní, když se nemůže dovolat Pamele. Ačkoliv je už v podstatě noc, vydá se k domku Webbových. Tam už ale pouze objeví Pamelinu mrtvolu. Vypadá to, jakoby se Pamela předávkovala práškama a zapila to všechno ještě alkoholem. Tak alespoň zní oficiální vyjádření policie, která chce celý případ ututlat a rychle uzavřít, protože Pamela je dcerou senátora Rylanda Webba. Irene ale tomuto scénáři nevěří. Nejen, že není nikde žádný dopis na rozloučenou, ale proč by Pam žádala Irene tak naléhavě o schůzku, kdyby se plánovala zabít? Stejně tak Irene nikdy neuvěřila tvrzení policie v minulosti, že její tatínek – někdejší šerif, se oné osudné noci zbláznil a zastřelil svou manželku a pak i sebe. Irene je přesvědčená o tom, že to byla chladnokrevná vražda. Tehdy i nyní. V tomto městečku něco pěkně „smrdí“, kolem Irene se neustále dějí divné události a nikomu nelze věřit. Proto se rozhodne za pomoci Lukea, ke kterému ji to najednou neskutečně táhne (a přitažlivost je vzájemná), přijít všemu na kloub. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že se nejednou ocitnou ve velkém nebezpečí. Podaří se jim vypátrat, o co tu jde, dřív než přijde o život někdo další? Tentokrát by to mohl být klidně i jeden z nich. Kniha Dlouhá noc mě chytla v podstatě okamžitě (vlastně už při prologu) a nepustila až do naprostého konce. Atmosféra malého městečka, kde se každý tváří jako hodný soused, ale přesto má co skrývat a je ochoten udržet své tajemství i za tu nejvyšší cenu, je vykreslena dokonale. Při čtení jsem měla pocit, že projíždím a procházím starými známými místy spolu s Irene. Bylo velmi jednoduché se s postavou Irene ztotožnit a prožívat s ní každé nebezpečí, do kterého se díky své zvídavé povaze (což je pro investigativní novinářku ta nejlepší vlastnost) dostala. I přesto, že si ze svého mládí odnesla traumatický zážitek a ještě i dnes má téměř panický strach ze tmy (kvůli kterému si nechává neustále všude rozsvíceno), vrhá se do pátrání za pravdou s vervou sobě vlastní. Tuší, že by ji to mohlo zase o krůček blíže posunout k vyřešení vlastní minulosti. Napětí má tendenci neustále stoupat, sem tam se objeví nějaké šokující zvraty, než děj vyvrcholí nečekaným rozuzlením. Občas jsem se přistihla, že místy napětím ani nedýchám. Jak už jsem uvedla výše, mám Amandu Quick spojenou spíše s historickou romantikou, takže není překvapením, že ani tentokrát autorka neopomenula také romantickou linku. Mezi hlavními hrdiny tohoto románu se postupně vytváří zvláštní pouto, rozumí si kvůli složité minulosti každého z nich i díky jejich společným zážitkům při pátrání za pravdou. Luke Danner je vůbec zajímavá postava. Věčně nabručený, vysloužilý mariňák, který koupil rekreační středisko, aby se mohl věnovat psaní knihy a teď ho neustále „obtěžují“ lidé, kteří se chtějí v tomto středisku ubytovat. Jeho postoj vůči nim je tedy dosti chladný. Na začátku to platí i ohledně Irene, avšak zanedlouho už mu nedá spát. Nejen, že se mu líbí jako žena, ale navíc v něm probouzí ochranitelský instinkt. Proto ji sleduje na jejích „vyšetřovacích“ toulkách městečkem a okolí a nevědomky se tak zaplete do nebezpečných záležitostí, které sahají až do několik let staré minulosti. Knihu bych doporučila všem milovníkům napínavé literatury, ale líbit by se mohla i romantickým duším, kterým nevadí romantika okořeněná nějakou tou dávkou napětí. A pro fanoušky autorky je to povinná četba. Já se určitě ještě po nějaké autorčině knize podobného ražení podívám.

Recenze 168 přečtení

James Patterson: Smečka

Patterson je mistrem oboru už řadu let a rozhodně mu nedochází dech. I po desítkách publikovaných knih má stále rukávy plné es a dokáže překvapit. Role vrahů se tentokrát ujmou trošku jiní aktéři. Chlupatější a čtyřnozí. Zvěř všeho druhu bez zjevné příčiny začne napadat lidi a tvoří netypická společenství. Domácí mazlíčci se mění na vraždící monstra a majestátní obrovské šelmy uplatňují svou moc a sílu. Autor se neštítí vůbec ničeho a je drsnější, než kdy předtím. Bezprecedentní masakr střídá masakr, explicitní vražedné scény jsou na denním pořádku, napětí graduje v perfektním tempu a živé popisy dechberoucí Afriky pouze na chvíli vyvažují zlověstnou atmosféru něčeho, co by docela dobře mohlo být koncem světa. Oproti ostatním Jamesovým knihám má Smečka lehce pomalejší rozjezd, ale jakmile se do příběhu trochu dostanete, začne vám běhat mráz po zádech a zatoužíte, aby vaše obrazotvornost a autorův talent vybudovat atmosféru nebyla v tak vynikající souhře. Podobně jako aktéři příběhu nebudete moci uvěřit, že se to všechno fakt děje a přesto nějak podvědomě vytušíte, že všechny ty hrůzy nemusí být tak nereálné, jak se zdají. Autor předkládá překvapivé objevy a děsivě radikální řešení, jež by v reálném světě sotva fungovala. No však knižní obyvatelé Spojených států také nejsou zářným příkladem snahy o nápravu. Patterson má neuvěřitelný dar slova, který se bohužel trochu ztrácí v překladu, který je jako obvykle sice vynikající, ale s některými hrátkami anglického jazyka si neporadí ani ti nejlepší. Jazykově zdatnější porozumí, co některými frázemi chtěl básník asi v originále říci i tak. James mě asi nikdy nepřestane překvapovat a pochybuji, že mě kdy přestane bavit objevovat nové a nové nápady, které se tomuto géniovi rodí v hlavě. Kniha se Orwellově Farmě zvířat podobá víc, než jen tím, že hlavními aktéry příběhu jsou tvorové, kteří jsou v evolučním žebříčku kousek pod lidskou rasou. Autor zkrátka některými postřehy uhodil hřebíček na hlavičku a já jen s napětím a hrůzou v očích očekávám, kdy se jeho vize naplní. Protože jakkoli se může zdát nereálná, nikdo neví, jaké katastrofy si na vrub pohodlného života jednadvacátého století pomalu, ale jistě přivoláváme. Smečku vřele doporučuji všem otrlejším povahám, milovníkům Jamese Pattersona i nadšencům do apokalyptických scénářů. Děj jako obvykle přirozeně plyne, nic není vyumělkované a šroubované, vše dává dokonalý smysl a nechybí ani infarktové scény. Jednoduše senzační čtení. Hodnocení: 85% Autor: Kateřina Chybová

Recenze 954 přečtení

Když se kluci líbají

Předsudky jsou nešvar způsobující v lidském bytí a žití leckdy pořádnou neplechu. O předsudcích vůči homosexuální menšině je nová kniha bestsellerového autora Davida Levithana Líbali jsme se. Mistrně odvyprávěný příběh inspirovaný skutečnou událostí vás zasáhne, pokud otevřete srdce i mysl.

Recenze 175 přečtení

Raine Miller: Múza

Začínáme jako obvykle velmi svižným tempem, přemýšlíme, jak dlouho asi nám těch slabých 500 stránek zase vydrží a pak… je najednou konec, čučíme jako puky a říkáme si, že to bylo ňáký krátký. Jako obvykle zde autorka zavádí er-formu, jako obvykle víceméně víte, co se stane a jako obvykle vás tyto skutečnosti vůbec nevzrušují a vy prostě čtete dál, protože to celé ubíhá vážně rychle. Stejně tak si při čtení dobře všimnete pozůstatků nezkušenosti autorky, které z Múzy dělají opravdu první knihu, kterou napsala. Samozřejmě, rozdíly tu jsou a budou, jinak by už tvorba Raine Miller dávno nikoho nebavila. Tentokrát jsou hlavními hrdiny Graham Everley a Imogena Byron-Coleová. Graham je malíř a umělec, samotná Imogena ho okouzlila na první pohled. Imogena odvážná a silná. Oba v minulosti trpěli, společně však tvoří dokonalý pár. Zapojena je ale i rodina. Prohlížel si pole v zimě, stromy, zmrzlou trávu. Všechno hibernovalo, spalo. Všechno čekalo na teplý dech jara, který jemně vyvolá cyklus znovuzrození. Historické prostředí se mi zamlouvalo opravdu hodně, oproti předchozím knihám, které jsem měla možnost číst, to byla příjemná změna. Dokonce ani nemůžu říct, že bych se do příběhu nevžila, to bych lhala. Tu dobu i hrdiny jsem měla přímo před očima. Raine to celé dokázala čtenáři dobře podat a vtáhnout ho do děje. Přesto zde byla občasná hluchá místa – děj jsem měla v hlavě nalajnovaný od začátku do konce, žádné velké překvapení se nekonalo a knihu vidím jako takovou jednohubku na dobrou noc. Což na druhou stranu svědčí pro její prospěch, takové tvrzení bych si vůči každé pěti set stránkové knize nedovolila… Múzu bych doporučila všem, kdo v Raine Miller našli zalíbení a chtějí víc z Odkazu rodu Rothvale. Nejedná se o nic překvapivého, kniha je spíš z těch, co neurazí a vyplní volný čas, popřípadě dají příležitost dalšímu setkání se svou oblíbenou autorkou. Čtenářky se zálibou v historii jakbysmet. Shrnuto, podtrženo, jedná se o velmi čtivou knihu s poměrně uspokojivými hrdiny, kterou si rádi přečtete a nebudete nad tím moc dumat. Pokud máte tento žánr rádi, pochopitelně.

Recenze 1 022 přečtení

Příběh mezi řádky

Umberto Eco, Neil Gaiman – třeba v takové společnosti si mnozí recenzenti představují autora Mika Careyho. Na prvního navazuje v postmoderní hře s fakty (z historie a literatury) a vyprávěním, na druhého se svým příklonem k urban fantasy a tvorbě čtenářsky náročnějšího komiksu. Právě vychází jeho Mezi řádky.

Recenze 182 přečtení

Lucy Clarkeová: Poslední nádech

Všechno to začalo jako obyčejný příběh zamilovaného páru. Eva byla mladá žena a prožívala své nejhezčí životní období s manželem Jacksonem. Zdálo se, že jejich životu nic nechybí, a že mají slibné vyhlídky do budoucna.