Na knihy spisovatelky Amandy Quick narážím na každém kroku už několik let, ale vždy jsem měla za to, že nejsou zrovna můj šálek čaje. Ve většině případů šlo o lehce paranormální či historickou romantiku, kterou příliš nevyhledávám.
Ubytuje se v rekreačním středisku Sunrise v Lake Lodge, které provozuje nový majitel Luke Danner. Irene se Luke zpočátku vůbec nepozdává, chová se velmi podivně a neustále ji sleduje na každém jejím kroku. Celkově z návratu do městečka, kde se jí přihodilo tolik špatného, nemá dobrý pocit. Ten se jen umocní, když se nemůže dovolat Pamele.
Ačkoliv je už v podstatě noc, vydá se k domku Webbových. Tam už ale pouze objeví Pamelinu mrtvolu. Vypadá to, jakoby se Pamela předávkovala práškama a zapila to všechno ještě alkoholem. Tak alespoň zní oficiální vyjádření policie, která chce celý případ ututlat a rychle uzavřít, protože Pamela je dcerou senátora Rylanda Webba. Irene ale tomuto scénáři nevěří. Nejen, že není nikde žádný dopis na rozloučenou, ale proč by Pam žádala Irene tak naléhavě o schůzku, kdyby se plánovala zabít?
Stejně tak Irene nikdy neuvěřila tvrzení policie v minulosti, že její tatínek – někdejší šerif, se oné osudné noci zbláznil a zastřelil svou manželku a pak i sebe. Irene je přesvědčená o tom, že to byla chladnokrevná vražda. Tehdy i nyní.
V tomto městečku něco pěkně „smrdí“, kolem Irene se neustále dějí divné události a nikomu nelze věřit. Proto se rozhodne za pomoci Lukea, ke kterému ji to najednou neskutečně táhne (a přitažlivost je vzájemná), přijít všemu na kloub. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že se nejednou ocitnou ve velkém nebezpečí. Podaří se jim vypátrat, o co tu jde, dřív než přijde o život někdo další? Tentokrát by to mohl být klidně i jeden z nich.
Kniha Dlouhá noc mě chytla v podstatě okamžitě (vlastně už při prologu) a nepustila až do naprostého konce. Atmosféra malého městečka, kde se každý tváří jako hodný soused, ale přesto má co skrývat a je ochoten udržet své tajemství i za tu nejvyšší cenu, je vykreslena dokonale. Při čtení jsem měla pocit, že projíždím a procházím starými známými místy spolu s Irene.
Bylo velmi jednoduché se s postavou Irene ztotožnit a prožívat s ní každé nebezpečí, do kterého se díky své zvídavé povaze (což je pro investigativní novinářku ta nejlepší vlastnost) dostala. I přesto, že si ze svého mládí odnesla traumatický zážitek a ještě i dnes má téměř panický strach ze tmy (kvůli kterému si nechává neustále všude rozsvíceno), vrhá se do pátrání za pravdou s vervou sobě vlastní. Tuší, že by ji to mohlo zase o krůček blíže posunout k vyřešení vlastní minulosti.
Napětí má tendenci neustále stoupat, sem tam se objeví nějaké šokující zvraty, než děj vyvrcholí nečekaným rozuzlením. Občas jsem se přistihla, že místy napětím ani nedýchám.
Jak už jsem uvedla výše, mám Amandu Quick spojenou spíše s historickou romantikou, takže není překvapením, že ani tentokrát autorka neopomenula také romantickou linku. Mezi hlavními hrdiny tohoto románu se postupně vytváří zvláštní pouto, rozumí si kvůli složité minulosti každého z nich i díky jejich společným zážitkům při pátrání za pravdou.
Luke Danner je vůbec zajímavá postava. Věčně nabručený, vysloužilý mariňák, který koupil rekreační středisko, aby se mohl věnovat psaní knihy a teď ho neustále „obtěžují“ lidé, kteří se chtějí v tomto středisku ubytovat. Jeho postoj vůči nim je tedy dosti chladný. Na začátku to platí i ohledně Irene, avšak zanedlouho už mu nedá spát. Nejen, že se mu líbí jako žena, ale navíc v něm probouzí ochranitelský instinkt. Proto ji sleduje na jejích „vyšetřovacích“ toulkách městečkem a okolí a nevědomky se tak zaplete do nebezpečných záležitostí, které sahají až do několik let staré minulosti.
Knihu bych doporučila všem milovníkům napínavé literatury, ale líbit by se mohla i romantickým duším, kterým nevadí romantika okořeněná nějakou tou dávkou napětí. A pro fanoušky autorky je to povinná četba.
Já se určitě ještě po nějaké autorčině knize podobného ražení podívám.
Autor: Naděžda Čoupková
