Lukáš Lhoťan je spisovatel a publicista, bývalý muslim a bývalý redaktor židovského webu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Arménský holocaust, Ježíš Kristus a islám a nejnověji také Eurabia. V říjnu byl hostem v Domě knihy. Co všechno na aktuální téma prozradil?
Jsme v Ostravě a málo kdo ví, že Jiří Kodet je spjatý s Ostravou, žil zde se svou první ženou. Jak na toto město vlastně vzpomínal? Vzpomínal na to strašně, nelíbilo se mu tady. Ale v divadle to bylo skvělé. Dozvěděla jsem se hezkou historku. Často tady flámovali a jednou jeli tramvají a současně s nimi jeli horníci na důl. Začali si z těch horníků dělat legraci a můj muž prohlásil, že kdyby byli talentovaní, tak by nemuseli jít fárat. Když se na ně horníci podívali, tak z tramvaje tak rychle prý jet nikdy nevyskočili. Jak jste prožívali 68. rok, případně, jak prožíval Jií Kodet 48. rok? Ve 48. roce mu bylo 11 let. Muž si pamatoval, jak sedával u pana prezidenta Masaryka na klíně. 68. rok byl velmi zvláštní. Mí rodiče emigrovali, manželovi sestra. Ten 68. rok pro nás znamenal takový zlom v těch našich rodinách. O to jsme byli radši, když pak přišel rok 1989. Vy jste byla zhruba 20 let ženou v domácnosti, čemu jste se tehdy věnovala? Nejvíce jsem poslouchala Svobodnou Evropu. Ta doba byla hrozná, ale lidi se scházeli, drželi jsme spolu. Lidé se tolik nepodráželi a kdo mohl, ten pomáhal. Zjistila jsem, že si lidé i v těchto dobách můžou vycházet vstříc.
Vyjdou Mudlovské omalovánky, druhý díl dystopické série Reset, pokračování Řek Londýna a kniha, která prý zaručeně uspí vaše děti. Představujeme první trailer filmové adaptace Aliance od Veronicy Roth a promo video k seriálu Expanse. Film na motivy knihy Sněží, sněží… bude mít premiéru příští rok v prosinci.
Chuck Palahniuk má své jisté. Nejen ve spojitosti s edičním plánem Světové knihovny Odeonu, ale také s ohledem na přízeň a zvídavost domácích čtenářů. Takový fakt nepřekvapuje, vždyť mezi jednoznačné Palahniukovy přednosti patří schopnost provokovat a současně svým literárním stylem uspokojovat i náročnější potřeby.
Když se z Japonska vrací Arvid Traneus ke své manželce Kristině, která si za dobu jeho nepřítomnosti již stihla najít milence (na její obranu, oba manželé si nemají co vyčítat), nikdo nedokáže říct, že by se těšil. Po nějaké době od jeho návratu je v jeho domě nalezena Kristina mrtvá a z počátku si policisté myslí, že vedle ní leží Arvid, ale nové informace naberou úplně nový směr ve vyšetřování. Já byla na začátku docela zmatená, zvláště proto, že příběh začal nehodou inspektora Fredrika Bromana, který vlastně v určitých pasážích leží v nemocnici, v dalších stojí na nohách a vyšetřuje případ, u něhož je patrná rodinná zainteresovanost. To mne malinko dovádělo k šílenství a na celém příběhu mě asi nejvíc zajímalo, co se mu vlastně stalo. Ale jedna věc mi byla jasná – určitě to mělo co dočinění s případem. Navíc, vzhledem k tomu, že se jedná o hlavní postavu, která se objevila již v autorových třech knihách, jsem se to snažila pochopit. A z větší části jsem se snažila věnovat tomu hlavnímu příběhu, v němž pátrají po vrahovi, který mne osobně zajímal víc, tohle bylo zkrátka vedlejší. Celou dobu jsem nedokázala hádat, kdo je vlastně oním vrahem, jenž zabil dva lidi, přičemž do jednoho bušil jako umanutý. Prve jsem sázela na Arvida, ale… nechte se překvapit. Autorův styl psaní byl ale dobrý, děj rychle ubíhal, zápletka se také hodně povedla. Těmto věcem nemohu vůbec nic vytknout. Těžko bych našla něco, co ano. Přesto mám z knihy takové zmatečné pocity, takže nedokážu přesně vyjádřit, jak se vlastně po dočtení cítím. Nejednalo se o nejlepší knihu, kterou jsem letos přečetla, ale nepatřila ani k nejhorším – tím jsem si stoprocentně jistá. Nevadilo mi, že jsem nečetla předchozí díly, opravdu to ničemu nepřekáželo. Každopádně, pokud máte rádi severské detektivky – nebo jste už nějakou z autorových knih četli – tuhle knihu si přečtěte. Za předpokladu, že vás svou anotací alespoň malinko zaujala, ji doporučuji, nic tím nezkazíte.
Bývala doba, kdy lidé v Africe uměli létat přes stromy a mraky jako kosové. Pak je ale chytili a odvezli do Ameriky jako otroky. Létací kouzlo zůstalo doma…
Hudba je důležitou součástí nejen Parádní jízdy, ale hodně znamená i pro vás osobně. Jak to začalo? Když mi bylo devět nebo deset, měl jsem učitele jménem Jarlath Dowling. Učil v hudební škole na předměstí Dublinu, kterou jsem navštěvoval. Bylo to fyzicky velký muž, plný emocí. Puccini ho dokázal rozplakat, Mozart nebo Rolling Stones ho rozesmívali. Měl bych taky zmínit, že byl katolickým knězem, a jako takového ho zápal pro Rolling Stones činil někým neobvyklým, obzvláště pro 70. léta v Irsku. Vzpomínám si, jak na hřišti zpíval Brown Sugar a vyzýval nás, abychom se k němu v refrénu přidali. “Yeah, yeah, yeah, Wooooo!” Dobromyslný člověk s rozjařenýma očima. Jeho milované nahrávky od The Dubliners nebo Sweet hrající Ballroom Blitz jej nutily radostí mlátit rukama do vzduchu. Pustil nám ve třídě nahrávku a vedl imaginární orchestr zubním kartáčkem. Napodoboval trumpety, tuby nebo banjo. Miloval hudbu, všechny její druhy. Vzrušovalo ho, když o ní mluvil. Když ji pouštěl, jeho obličej se změnil. Občas nám říkal, “Tohle je jeden z důvodů, proč žít.” Bach, Bowie nebo Abba, Chopin nebo Šostakovič, Fats Waller nebo Louis Armstrong nebo Jimmy Durante, žánr nehrál roli. Pamatuji si, že jednou poznamenal něco, čemu jsme v té době mohli jen stěží rozumět: “Na světě není smutnějšího člověka než toho, který nikdy nemiloval hudbu. Hudba je to, co dělá svět skvělým.” Takže to bylo nadšení, které mnou rezonovalo i v tak nízkém věku. Zajímali se vaši rodiče o hudbu? Mí rodiče milovali hudbu, zejména klasickou a folkovou a styl Franka Sinatry. Jejich sbírka desek působila jako sbírka psů do celého světa příběhů. Byl jsem dítětem, které milovalo knihy a psané slovo ve všech podobách, ale žádný verš, který kdy básník napsal, nemohl soupeřit s Colem Porterem. “Jak zvláštní je změna z dur na moll pokaždé, když se loučíme”. Často si myslím, že důvod, proč jsem se chtěl stát básníkem, byla chabá naděje, že jednoho dne budu schopen napsat verš tak bolestně pravdivý, jako je tento.
Společně s potravinami, které konzumujeme během celého dne, v ní procházíme dějinami lidské stravy. Vysvětlujeme historické důvody, proč nám mnohé z našich základních jistot, například pšeničná mouka, dnes víc škodí, než prospívají, nebo jak a proč se do našeho jídelníčku některé potraviny vůbec dostaly, například v tak masovém rozměru kravské mléko, které už obsahuje třetina potravinářských výrobků. V jaké chvíli po probuzení se začne člověk setkávat s toxiny? Pokud spíte v košilce nebo pyžamu ze syntetických materiálů, tak pořád. Málokdo třeba ví, že nebezpečná změkčovadla jsou například v prezervativech nebo erotických pomůckách. Pokud jde o ranní hygienu v koupelně, seznámíte se s toxiny v jakékoli běžné levné zubní pastě, mýdle nebo šampónu. Z hlediska jídelníčku začíná opravdové toxické defilé už u snídaně. Voda, byť převařená, nezmůže nic s furanem ve vaší kávě. Je to bezbarvá a vysoce těkavá heterocyklická organická látka, která vzniká při pražení, má teplotu varu blízkou pokojové, je toxická a podezřelá z toho, že je karcinogenní. A když kávu doplníte několika nenápadnými pesticidy z marmelády, zvláštní aminokyselinou z taveného sýra zvanou lysinoalanin, což je potenciální karcinogen a mutagen, který se aktivuje ohříváním v rozmezí 100 –120 °C, nebo louhováním, přidáte latentně karcinogenní akrylamid z pečiva, vznikající v potravinách bohatých na škrob jako následek jejich tepelné úpravy při pečení, nebo obohatíte nitrosaminem z každé levné šunky, dáte svému imunitnímu systému první větší šanci, aby se předvedl. U nás vyšlo několik varovných nebo výstražných knih, čteme o nejrůznějších kontrolách, odhalujících v potravinách někdy skutečné horory. Málokdy ale dostaneme návod, jak z toho ven. To bylo naším hlavním cílem, jinak jsme tuto knihu vůbec nemuseli psát. Většina lidí už se samozřejmě strašící literatuře podvědomě vyhýbá, protože podobných informací dostanou dost v denním tisku. Problém je, že naše společnost vyměnila kvalitu prožitku za kvantitu.Syntetická antibiotika, stejně jako pesticidy z obilných, zeleninových nebo ovocných polí, nás proto obrovským způsobem zatěžují každodenně. Kvůli tomu musíme změnit výběr potravin i způsob jejich přípravy. Vedle poznání příčin, souvislostí a pochopení nabízí tato kniha především řešení. Je jich mnohem víc, než předpokládáte, a jejich výběr záleží jen na čtenářích. Můžete dát nějaký konkrétní příklad? Tak třeba pokud jde o kravské mléko, nabízíme přes dvacet rozmanitých živočišných i rostlinných neškodných náhrad. Okamžitě použitelných, zejména když se jedná o rostlinná mléka, je pro každého nejméně deset z nich. Podle mého názoru to bude jednou nezbytné, protože téměř polovina západní populace je skrytě nebo zjevně alergická nebo z nějakého důvodu nesnáší kravské mléko – buď kvůli laktóze, kaseinu či kasomorfinům. To byla před pár desítkami let věc zcela nevídaná. Důvodem je především šlechtění skotu a dojení až po samou hranici přežití. Totéž platí i pro obilí. Ještě Jan Žižka a J. W. Goethe, který zemřel roku 1832, jedli tutéž pšenici. Dnešní odrůdy jsou ovšem svým složením velice odlišné, navíc zatížené umělými hnojivy a pesticidy v takové míře, že řada z nich je potenciálně toxická. K tomu připočítejte i skladování, během něhož se do obilí dostanou plísně, mnoho nejrůznějších mikroorganismů, mikrobů a bakterií, a potom vlastní semletí, které je ve skutečnosti jen dalším ze stupňů nutričního znehodnocení a přináší s sebou částečnou nebo úplnou ztrátu výživných látek. Uvádíme řadu grafů a tabulek, například právě u obilí, které názorně ukazují, jak se potravinářský průmysl jednoznačně negativně podepisuje pod tuto základní oblast naší výživy.
Pokud byl první díl Mágů dospělejší a temnější variací na Harryho Pottera, dvojka s podtitulem Král čaroděj by směřovala spíše k Narnii. Vítejte zpátky ve Filorii.
Podivná smrt kněžny Ludmily, smrt Jana Želivského, nešťastný život i smrt Jakuba Jana Ryby či poslední noc Jana Masaryka jsou jen malým výčtem příběhů, které kniha Zločiny a tragédie v českých dějinách obsahuje. Jestliže milujete historii, rádi bádáte, teoretizujete a baví vás skutečné události, pak je tato kniha tím pravým ořechovým právě pro vás.
Skoro dvacet let stará autonehoda, při které zemřela mladá a krásná dívka. Tohle nevypadá jako případ pro oddělení Q. Jenže kdo ví, jak to tenkrát vlastně bylo?
Už se nemůžete dočkat závěrečné části filmové série Hunger Games? Stačí se zapojit do soutěže, odpovědět správně na tři kvízové otázky, na tu čtvrtou vymyslet kreativní odpověď a můžete se začít těšit! V Praze budeme promítat 18. 11. v Cinema City Nový Smíchov od 19:00. Ve Zlíně můžete přijít na projekci do Golden Apple Cinema ve stejný den v 19:30. Soutěž končí 15. 11. 2015.
Používáme cookies k zajištění funkčnosti webu, měření návštěvnosti a personalizaci.
Souhlas s nepovinnými kategoriemi můžete kdykoli odmítnout nebo upravit.
Zajišťují základní funkce webu (zabezpečení, zapamatování souhlasu). Bez nich web nefunguje, proto je nelze vypnout.
Pomáhají nám měřit návštěvnost a chování na webu (Google Analytics), abychom obsah mohli zlepšovat. Data jsou anonymizovaná.
Umožňují cílení reklamy a měření její účinnosti napříč službami Luxor (remarketing).