Ulrike Schweikert, německá spisovatelka, které v její rodné zemi vyšla nejedna úspěšná kniha a Nemocnice Charité se řadí mezi ně.
Berlín, tehdy hlavní město Pruska, zachvacuje cholera.
Píše se rok 1831, a právě sem se autorka rozhodla zasadit svůj příběh.
Cholera je ale jen počátkem všeho..
Není to první ani poslední bezmoc lidstva, kterou prožíváme. Tehdy lékaři ani neměli tolik prostředků k tomu, aby zjistili, jak se vlastně člověk touto hrozivou nemocí nakazí.
Zda se přenáší nemoc z člověka na člověka nebo ne.
Přiznám se, že hned od začátku nebylo čtení lehké ať už kvůli popisům chirurgických zákroků, které jsou tu velice podrobné, ale postup Cholery a opatření proti této nemoci mi připomněl situaci našich posledních měsíců. Zároveň jsem si ale uvědomila, že jednou musí vše skončit.
Naděje a osud je opravdu velice výstižný podtitul tohoto historického románu.
O spoustě nemocích a metodách, co se týče medicíny jsem neměla do dnes ani ponětí. Například horečka OMLADNIC, nebo jak dlouho lékaři řešili sněť, která jim bránila mnohdy ve všem, co chtěli dále u pacientů podniknout. Také se tu hovoří o operacích vybočené nohy, krku a o opravě zraku, tedy konkrétně šilhání.
Nebudete se dozvídat jen o chirurgickém oddělení, i když to je tu velice dominantní, ale je tu zařazeno i oddělení porodní, psychiatrie a přiznám se, že u popisu některých postupů se mi až zatajoval dech a svíralo se vše v těle.
I když si mnohdy přijdete jako v nějaké pozorovatelně mediků, všemu lze rozumět. Autorka má velmi srozumitelný a příjemný styl psaní.
Je nutné si během čtení knihy uvědomit, že veškeré operace probíhaly bez narkózy tedy uspání, a pacient byl plně při vědomí. Bylo potřeba vícero silných mužů, aby pacienta drželo v nehybnosti. Také je opravdu skvělé, že se tu pohybujeme na skutečných místech, ale také tu potkáváme skutečné postavy, které měly obzvlášť v historii medicíny velké slovo.
A také nesmíme zapomenout, že v těchto letech neměly ženy žádné slovo. Nemohly se stát lékařem, nemohly se vzdělávat jako muži. Tedy ženy tu potkáváme hlavně jako matky a manželky, ale v nemocnici především jako ošetřovatelky. Některé přicházely přímo z ulice. K pacientům se chovaly hrubě a zotavování jim zrovna neusnadňovaly. Našly se tu ale i výjimky a i v těchto časech byla ta možnost, že pokud si člověk, tedy žena šla tvrdě za svým, mohla dosáhnout nemalých úspěchů, ale hlavně mohla dojít k uznání a váženosti.
Ale abych nezapomněla, protože nadšení z informací ohledně medicíny bylo veliké. Dočkáme se tu i milostných zápletek.
Jak lehce se z přátelství dokáže stát zakázaná láska, a jak lehce chtíč a touha po tom druhém dokáže udělat v našich srdcích velkou díru plnou smutku, která nelze ničím jiným vyplnit, než tou onou zakázanou láskou.
I když jsem se ze zahraničních komentářů dočetla, že jsou tyhle láskou zaplněné dějové linky předvídatelné, dovolím si nesouhlasit.
Bylo krásné číst o tom, jak i v nelehkých dobách kvete láska. Protože ta kvete nejen v každém věku ale i v čase, který si nevybírá.
Pokud vás teď napadá otázka, jak v knize poznáte, kdo byl skutečný, a co se hlavně v historii medicíny skutečně událo, nemusíte se bát dohledávání a tápání. Autorka si pro vás na konci připravila vysvětlení, se kterým jsem byla moc spokojená.
Mohla bych tu vyprávět a vyprávět, ale to už bych vám prozradila mnohé.
Na konci chci jen dodat, že tak jak to platí i v dnešní době.. vždy jde poznat, kdo svoji práci dělá, protože chce, a kdo svoji práci vykonává, protože musí.
Petra Sklenářová
Autor: Petra Sklenářová
Napsat komentář