Představte si, že máte domov. Děti. Půdu. Rodinu. A práci. A pak, během chvilky, se všechno začne rozpadat pod nadvládou jediného muže. Stalina. Adeline a Emil Martelovi jsou roku 1944 nuceni opustit spolu se svými dvěma chlapci, Willem a Waltem, jejich rodiči a blízkými, Ukrajinu pod dohleden německých vojsk sloužících Hitlerovi. Nicméně Martelovi netouží žít pod vládou tohoto krutovládce o nic víc než pod vládou ruského tyrana. Nezbývá jim než však putovat na západ a vyhlížet lepší zítřky, a s nimi i lepší domov. Adeline se s chlapci modlí k Bohu, aby jim právě on pomohl najít jejich místo na světě, místo, kde budou svobodní, kde budou šťastní. Touží po tom, aby je Všemohoucí zavedl do jejich vysněného Zeleného údolí. Ale Emil s nimi tuto víru nesdílí. Ne po tom, co všechno byl nucen udělat pro to, aby jeho rodina přežila. Aby on přežil. Jediná věc, ve kterou Emil ještě věří, je víra v sám sebe.
Ukrutné zimy, bombardování, hladomor a nesčetné tragédie. Nic z toho tuto rodinu nemine. Kde je to jejich Zelené údolí, místo štěstí a svobodného života? Kdy už ho najdou? Kdy už budou konečně v bezpečí? Když člověk pohlédne na putování této rodiny, nedokáže si nic z toho v mysli ani jasně představit. V těchto dobách lidé viděli umírat až příliš mnoho nevinných, zažili ukrutné věci, které si nezasloužil prožívat nikdo z nich. Byli nuceni hladovět, mezitím co se druzí v jídle topili. Pracovali v ukrutných zimách v zajateckých táborech, zatímco spousta jiných byla v teple domova u vyhřátého krbu a popíjela. Kde je ta spravedlnost? Kde je Bůh? Proč není spravedlivý a nepomůže jim?
Druhá světová válka byla plná ztrát a loučení, a nic z toho neminulo ani onu rodinu Martelových, když byl jedné zimy Emil odveden před očima své rodiny do zajateckého tábora zpět na východ, odkud se svou rodinou prchal. Proč? Copak netrpěl on i jeho rodina už dost? Emil byl přesvědčen, že už nikdy svou milovanou rodinu znovu nespatří, že nikdy neuvidí své syny vyrůstat, nepolíbí svou manželku. Že se již nebude znovu smát a ani žít, jen přežívat a čekat na smrt, která by se pro něj stala jistým vykoupením. Ale právě v onom zajateckém táboře potká známou tvář, která mu pomůže opět najít víru k Všemohoucímu, o které si Emil myslel, že ji již dávno ztratil. Viděl věci jinak, nevěřil v nic a nikoho, a proto si tenkrát ani nepovšimnul, že ruka boží ho zachránila. Emil se díky Bohu nestal zabijákem nevinných, ale stal se uprchlíkem, prchajícím za sluncem.
Nejsme všichni věřící, a ani zdaleka ne všichni věříme v Boha. Ale ruku na srdce, všichni totiž určitě věříme v ono „něco.“ Stejně jako pak věřil i Emil, muž, který se bez ohledu na svá rozhodnutí v minulosti rozhodl změnit svůj osud a postavit se mu čelem. Našel víru, která mu pomohla přežít nepřežitelné, a navrátit se zpátky ke své rodině.
Nemusíte však být věřící v Boha, aby Vás pohltil smysl této knihy. Mark Sullivan v knize nevypráví pouze příběh uprchlické rodiny, která toužila po svém Zeleném údolí. Ne. Příběh poukazuje především na důležitost víry, nad kterou bychom se měli všichni pozastavit. Ne každá kniha má v sobě poslání, ale tento příběh ho v sobě ukrývá a nezůstává bez povšimnutí.
I dnes, více než 75 let po této ukrutné válce, která vzala tolik nevinných životů, je důležité pro nás všechny najít víru. Přesně tak, jak nám to sděluje Mark Sullivan v tomto neuvěřitelném příběhu, plném utrpení. Je třeba hledat krásu a štěstí v každém dni našeho života, a pokud se přece jen ocitneme v temném koutě, cítíme se sami a máme pocit, že už nemůžeme jít dál, tak si, milí čtenáři pamatujte, že pravá víra hory přenáší, a díky ní je i nemožné možné. Ve zkratce: věřte, běžte a dokážete! Buďte jako Emil a jeho milující rodina, nevzdávejte se a bojujte. Nepřežívejte, ale žijte!
Jana Vymětalíková
Autor: Jana Vymětalíková
Napsat komentář