Hlavními hrdiny jsou sedmnáctiletý Adam a osmnáctiletý Ben. Oba jsou gayové, ale jinak jsou každý úplně jiný. Adam žije v New Yorku a má skvělé rodiče, kteří ho berou takového, jaký je a podporují ho. Ben oproti němu žije pouze s matkou, s níž si moc nerozumí a která není schopná přijmout jeho orientaci. V den svých osmnáctých narozenin si tedy sbalí věci a přestěhuje se do New Yorku ke svému staršímu bratrovi Gilovi. Ani tady to ale nemá lehké.
Ve stejný den, kdy Ben opustí domov, se Adam seznámí s Callumem, o něco starším klukem, jehož snem je stát se dirigentem, a zamiluje se do něj prakticky na první pohled. Jejich příběh je pomalu plynoucí romantikou, která čtenáře zahřeje u srdce. Ovšem jen do doby, než ona romance zhořkne mollovými tóny melancholie. Ukáže se totiž, že Callum je HIV pozitivní. A tehdy, v roce 1990, ještě neexistovaly léky, které by mu pomohly. Adam tak musí řešit kruté dilema – má svou první lásku opustit, nebo s ním zůstat až do tragického konce?
Autor v knize střídá krátké úseky textu o Adamovi a Benovi, sledujeme tak paralelně jejich život, a ačkoli víme, že se dříve nebo později musí setkat, chvílemi to vypadá, jako by oba žili ve své vlastní bublině, navždy oddělení jeden od druhého. A pak se najednou potkají. Osud je svede dohromady ne jednou, ale hned několikrát. A Adam získá v Benovi oporu, jakou velmi potřebuje. Někoho, kdo rozumí tomu, čím si prochází. Přítele. A možná jednou, v budoucnu…
Kromě příběhů Adama a Bena se v knize ještě objevují nijak nespecifikované vzpomínky. Jedná se vždy o otázku a odpověď na ni, krásné, živé vyprávění, jež skvěle ilustruje jeden životní příběh. Komu ale patří? Adamovi? Benovi? Callumovi? Nebo k nám snad tímto prostřednictvím promlouvá samotný autor? Na tom vlastně zas až tolik nezáleží. Důležité je, co onen text ve čtenáři vyvolá. Za sebe mohu říct, že mě velmi emocionálně zasáhl, ale to vlastně celá kniha.
Příběh se mi četl skvěle. Velmi mě zaujal autorův styl, hodně založený na popisech, což může někomu vadit, připadat zbytečně rozplizlé a nedějové. Mně se to však neskutečně líbilo. Oceňuji autorovo umění dokonale vykreslit atmosféru. Jakoukoli. Ulice New Yorku, samoobsluha, nemocnice, byt, jízda autobusem… Ať se děje cokoli a kdekoli, máte pocit, že jste u toho. Tucker Shaw je navíc úžasný vypravěč, takže bude-li možnost, určitě si od něj přečtu něco dalšího.
Jelikož se kniha odehrává v roce 1990, v roce, kdy jsem se já sama narodila, některé popkulturní odkazy mě bohužel dost minuly. Většinou si užívám odkazy na filmy, hudbu, různé osobnosti a tak podobně, ale tady jsem většinu zmiňovaných děl neznala, stejně jako spoustu tehdy populárních modelek. Alespoň jsem si ale mohla rozšířit obzory.
Při čtení jsem ovšem zaznamenala, že ač jsem sama prožila dětství bez internetu, mobilu a e-shopů, přičemž jsem stejně jako kluci poslouchala hudbu na walkmanu (dobře, Ben má discman, ale ten jsem nevlastnila) a pravidelně si půjčovala filmy na VHS, svět se za tu dobu tak změnil, že mi místy přišlo zvláštní, když postavy musely volat z budky, shánět filmy po půjčovnách a celebrity sledovat prostřednictvím časopisů. Bylo to pro mě kouzelné připomenutí minulosti, doby, kterou jsem zažila, ale kvůli nízkému věku spoustu těchto věcí nevnímala. Jsem tedy vděčná za tu příležitost na chvíli cestovat časem o tři dekády zpátky a užít si přitom tento nádherný příběh. I když mi to chvílemi lámalo srdce, rozhodně to stálo za to.
Petra Kamlachová
Autor: Petra Kamlachová
Napsat komentář