Prvok Šampón blog

Prvok, Šampón, Tečka a Karel: neotřelý příběh čtyř kamarádů

První román populárního autora a režiséra Patrika Hartla vychází u příležitosti uvedení stejnojmenného filmu s filmovou obálkou a doplněný o fotografie z natáčení. Prvok, Šampon, Tečka a Karel s vtipným nadhledem vypráví příběh čtyř kamarádů, kteří si po 20 letech od maturity uvědomí, že musejí svoje životy změnit. Ochutnejte z první kapitoly:

Je jasný, že to bude trapný. Není možný od toho nic očekávat. Je vůbec otázka, jestli to půjde přežít. Karlovi se na třídní sraz spolužáků z gymplu prostě nechtělo. Jediní, na koho se jakž takž těšil, byli kamarádi, se kterými se v prváku přihlásili, že budou dělat nástěnkáře. Na hřbitově vybrali z odpadových kontejnerů staré věnce, na velkém dvoukoláku je přivezli do školy a vyzdobili nástěnky smutečními stuhami Vzpomínáme na prázdniny. Dostali za to tehdy svoji první důtku, protože v červenci zemřel Dmitrij Danilovič Leljušenko, hrdina Sovětského svazu a poslanec Nejvyššího sovětu, takže hysterická ruštinářka považovala jejich výzdobu za nepřípustnou provokaci. Kluci se sice hájili, že vůbec netuší, co to bylo za chlapa, ale ruštinářka ječela jak pominutá: „Éto savsjém skandálnaja antisacialistýčeskaja provokácija!“
To byl rok 1987.
Prvok i Šampón během posledních dnů Karlovi už několikrát volali a ujišťovali se, že na třídní sraz přijde. Tečka prý dorazí taky. Vrátil se právě z mise v Afghánistánu, kde sloužil dva roky.

Karel ale se svou účastí váhal. Nikdy neměl rád nostalgické vzpomínání na staré časy. Navíc mu podobné akce vždycky připomněly, že je čím dál tlustší. (Vždycky se našel nějakej dobrák, kterej ho přátelsky plácnul přes břicho a poznamenal, že se mu zjevně dobře daří. A občas to dokonce byla některá ze spolužaček, což bylo obzvlášť potupné.) V Karlovi postupně čím dál víc převažoval pocit, že bude lepší se srazu nějakou výmluvou vyhnout. Ale v den jeho konání, odpoledne ve 14:25, ještě změnil názor.
V práci zjistil, že doma zapomněl fl ashku s prezentací webových aplikací pro zítřejší jednání. Byl to důležitý dokument, který ještě potřeboval doladit. Šlo totiž o strategický prodej části firemních akcií Googlu a prezentace se prostě musela povést. Volal tedy opakovaně své ženě Kláře, jestli by mu ten soubor neposlala mailem. Ale Klára mu nebrala telefon, takže mu nezbylo nic jiného než si pro flashku dojet domů.
V duchu nadával, že Klára nikdy telefon neslyší, přestože jí už stokrát vysvětloval, že když ho nechává permanentně na dně svého bordelu v kabelce, ani ho slyšet nemůže. Klára ovšem dál klidně eliminovala veškeré výhody mobilní komunikace na minimum a evidentně ji to vůbec nevzrušovalo. Hodil na sebe kabát a vyběhl ze své kanceláře před budovu, kde sídlí IT fi rma, kterou už deset let spoluvlastní. Dole ovšem zjistil, že nějací blbci zaparkovali v hlubokém rozbředlém sněhu tak blízko jeho auta, že se nedostane ani z jedné strany dovnitř. Otevřel tedy kufr, a zatímco ho s chichotáním zdravily sekretářky vracející se z oběda, nasoukal se přes zadní sedadla k volantu. Příšerný počasí. Když byl mladej a chtěl sáňkovat, sníh v Praze skoro nikdy nebyl. A teď, když ho ta břečka už jenom irituje, je jí tu každej rok, jak nasráno.
Aspoň měl takovej pocit.
Domů se dostal přes zacpané centrum až za půl hodiny a v mizerné náladě vyběhl nahoru po schodech k bytu ve druhém patře.
Když v zámku zarachotil klíč a on vešel dovnitř, v obýváku cosi žuchlo na zem.
„Kláro?“
Žádná odpověď.
„Jsi doma?“
Klára v obýváku rychle hodila svršky vysokému nahému muži a ten se je s bolestivou grimasou snažil co nejrychleji posbírat. Držel se při tom za kostrč, kterou si narazil při pádu z pohovky. Ještě nikdy se mu během koitu penis nescvrkl tak rychle jako teď.
Klára konečně odpověděla.
„Ano?“
Karel zamířil do své pracovny k počítači a vytáhl z něj zapomenutou flashku.
„Můžeš mi říct, proč mi nezvedáš telefon? Seš hluchá nebo co?“
Muž s oblečením v náručí vyběhl nahý na balkón, kde okamžitě uklouzl na kachličkách a natáhl se ve sněhu. Než se objevil Karel v pokoji, Klára akorát stihla zavřít balkónové dveře a přetáhnout si přes hlavu tričko.
„Co tu děláš?“
Karel si ji nechápavě prohlédl, a přestože se schválně zastavila za křeslem, všim l si, že má na sobě jen tričko a jinak je nahá.
Klára se ještě pokusila situaci zachránit.
„Byla jsem ve vaně. Stalo se něco?“
Karel se rozhlédl po místnosti a překvapeně zvedl ze země pánské slipy.
„Co to je?“
Klára po chvíli napjatého mlčení pochopila, že už nejspíš nemá smysl kličkovat.
„Slipy.“
Karel otevřel dveře na balkón a uviděl zválený sníh na kachličkách. Podíval se přes zábradlí dolů do dvora, ale nikdo tam nebyl. Vrátil se tedy dovnitř a chvíli Kláru pozoroval, jak si natahuje kalhotky. Oba na sebe s nejistým očekáváním koukali, dokud ovšem Klára nevycítila, že se Karel nejspíš na žádnou další reakci nevzmůže. Najednou jí jeho pohled začal lézt na nervy.
„Co tak koukáš?“
Karel odložil slipy na okraj pohovky.
„Kdo to byl?“
Klára se posadila do křesla.
„Záleží na tom?“
„Vlastně ani ne.“
Karel se raději rozhodl dál se už na nic neptat. Stejně bylo všechno jasné. Vyšel z pokoje, strčil si do kapsy flashku a začal se obouvat. Klára se za ním ale ještě objevila ve dveřích.
„To mi ani jednu nevrazíš?“
Karel se nechápavě zastavil.
„Proč bych to dělal?“
„Třeba proto, že ti na mně záleží.“
Karel si opět uvědomil, že v některých situacích své ženě prostě nerozumí. Možná proto má čím dál radši přehledný kybernetický svět logických programových kauzalit. Počítač by po něm něco podobného v takové situaci rozhodně ne chtěl.
A určitě by se ani netvářil tak tragicky jako momentálně Klára.
„Musím jít.“
Vyšel z bytu a po cestě ze schodů si vzpomněl, jak si před deseti lety s Klárou pod hvězdami na Korčule slibovali, že k sobě budou vždycky upřímní. Byla to magická noc. Plavali spolu ve tmě mezi fosforeskujícím planktonem, který se v tu dobu právě třel, a pak leželi na ještě teplých oblázcích a pozorovali družice, pomalu plující mezi hvězdami po obloze. Ve vzduchu byly cítit pinie a Klára se tehdy k němu přitiskla. V očích se jí zatřpytily slzy.
„Myslíš, že je možný, abychom spolu byli pořád takhle šťastní?“
Karel se zamyslel a přičichl k jejím mořem vonícím vlasům.
„Myslím, že z hlediska pravděpodobnosti je šance mizivá.“
Klára ho tehdy se smíchem štípla mezi žebra. Ale dnes už by jí to zřejmě moc k smíchu nepřišlo.
Stejně jako jemu.
Když vyšel ven z domu, dostal chuť se opít. Vytočil tedy Šampónovo číslo, aby se ho zeptal, kde vlastně ten třídní sraz je.
Šampón ho bodře pozdravil.
„Nazdar, Barel!“
(Karlovi kdysi ta přezdívka sedla, když se kamarádi opili po tanečních a smáli se mu, že tančí tango, jako by mu někdo zarazil do zadku barel. Vznikl z toho tehdy i krátký opilecký slogan: Karel – v prdeli barel.)
Tentokrát ale Karel nedokázal opětovat Šampónův bodrý tón. A tak se jen stručně zeptal, kam má večer přijít. Šampón mu navrh l, že ho někde vyzvedne, ale on mu vysvětlil, že půjde rovnou z práce. A že neví, kdy skončí, protože toho má dneska fakt moc. A tak mu Šampón přátelsky doporučil, ať se hlavně nestrhá a přijde dostatečně čerstvej.
S Tečkou a Prvokem se totiž takhle pohromadě neviděli už skoro pět let. Popsal mu, do jakého podniku má přijít, a Karel mu slíbil, že se na sraz dostaví v co nejlepší formě. Kdyby ovšem tušil, že s ním Šampón v tu chvíli telefonoval nahý z rohové římsy pár metrů od balkónu jejich bytu, nejspíš by s ním mluvil úplně jinak.
Ale netušil to.

Napsat komentář