Co stálo ve hvězdách blog

Co stálo ve hvězdách: Svůdný milostný příběh, zahalený tajemstvím

Když Allie v domě své babičky náhodou objeví více než třicet let starou obálku, obrátí to vzhůru nohama všechno, co si myslela, že ví o své rodině i sobě samé. Dopis ze sklonku roku 1983 mluví v náznacích o skutečnostech, které se neměla nikdy dozvědět… Protože nechce ublížit svým nejbližším, najme si soukromého detektiva, aby vypátral podrobnosti o tom, jak její zesnulá matka strávila léto předcházející Alliinu narození – a na základě odhalených skutečností se nakonec v jejích stopách vydává sama. S Edem, nejlepším kamarádem z dětství, je sledují napříč Evropou, až na rozpálené pobřeží italského jezera Garda. Tam ale zjišťují, že kořeny zapovězeného tajemství jsou mnohem hlubší. Nechte se navnadit ukázkou z báječného románu Co stálo ve hvězdách:

Prolog
Ještě po několika měsících jí některé vůně okamžitě připomněly onu žhavou noc. Dál žila běžný život, ale když takovou vůni nadechla, zaplavila ji vlna vzpomínek a ona se snažila nedat to na sobě znát. Byla to vzpomínka na těžký vzduch, horkou kůži, vůně parfémů, směs cigaretového kouře a laku na vlasy přítomných dam a také na pižmové aroma, které se mu jemně vznášelo okolo krku, když jí položil ruku okolo pasu a začal jí šeptat. Byla to vzpomínka na trávu, na to, jak se rozvoněla, když za ním šla, na hudbu, jež pomalu slábla, když mizeli z dohledu ostatních a mířili k nedalekému lesíku. Té noci se nechtěla chovat nezodpovědně. Dokonce ani neměla v úmyslu říkat všechny ty lži, aby mohla být s chlapcem, vlastně mužem, s nímž být neměla. To, co se dělo v předchozích týdnech, jasně naznačovalo, k čemu to všechno směřuje, ale nedokázala se ovládnout. Nedokázala myslet na zradu a bolest, kterou by mohla způsobit muži, jenž ji skutečně miluje.
Od prvního okamžiku, kdy jí ten cizinec vstoupil do života, ji na něm okouzlovalo úplně všechno. Rytmus řeči, lehký přízvuk, který dodával slovům zvláštní krásu, zacuchané vlasy na zátylku, způsob, jakým se na ni díval – jako by všechny ostatní dívky byly neviditelné. Teď mu za zády zářil měsíc, a když k němu vzhlédla, obličej se mu topil ve stínech. Snažila se předstírat, že je zkušenější, než ve skutečnosti byla, ale on si nemohl nevšimnout, že se chvěje.
Tvář měl neobvyklou. Spíš zajímavou než hezkou. Jeho kouzlo nespočívalo jenom v tom, jak vypadal, ale i v tom, co cítila z jeho pohledu, který sliboval svět plný dobrodružství, návštěvy cizích zemí a protijed na sebenepatrnější nudu života. Odváděl ji pryč od toho, za co samu sebe pokládala. Vedl ji na netušené místo uvnitř ní samotné.
Kráčeli po tmavé cestě mezi stromy, až našli tiché místo. Nikdo je nemohl vidět ani slyšet. Věděla, co se stane, a v prsou se jí rozhořel oheň. Cítila sametovou hebkost jeho rtů, když jimi pomalu putoval po jejím spánku, po linii čelisti a svezl se ke klíční kosti. Vlhkou kůží zad se tiskla ke kůře stromu, lem sukně měla vyhrnutý až ke stehnům. V tu chvíli dokázala jediné – odevzdat se nádherné bolesti, kterou cítila v hloubi těla, propadnout se do okamžiku beztíže a závratného pocitu ryzího ženství.

Kapitola 1

SOUČASNOST
Allie

Hala působila nekompromisně moderním dojmem. Skleněné schodiště se zdvíhalo k jednoduchému, prostornému mezaninu, klavír leskem jen zářil a styl květinového aranžmá svědčil o zkušené ruce bytového architekta. Postávala jsem v záplavě fraků a večerních toalet a v cinkotu skleniček vyhlížela povědomé obličeje.
Vedle mne se objevila štíhlá hosteska v černých minišatech a s plným tácem v ruce. „Dáte si rozmarýnové martini?“ nabízela mi.
„Děkuju,“ kývla jsem. Vzala jsem si sklenku, usrkávala a přemítala, jestli rozdíl mezi tímhle a obyčejným ginem s tonikem je jenom ve snítce rozmarýnu, která plave na hladině. Zároveň jsem se snažila natahovat krk co nejvýš nad okolní hlavy.
Někde tu měli být i další spolupracovníci z katedry buněčné a molekulární fyziologie, Petra a můj šéf Alistair s manželkou Maureen. Přestože by se to mohlo zdát nevhodné, doufala jsem, že mě organizátoři akce usadili vedle některého z nich, ne k někomu úplně cizímu. Společenský hovor mi problémy nedělá, ale přesto si raději povídám s lidmi s podobným okruhem zájmů, i kdyby v danou chvíli měly být tématem hovoru drby o poměru mezi novým docentem a ukrajinskou doktorandkou.
Ať už jsem měla skončit u stolu vedle kohokoli, byl tenhle večer, velká charitativní akce, výraznou změnou oproti pátkům a víkendům posledních týdnů, které jsem skoro bez výjimky strávila v laboratoři nad mikroskopem při fotografování fluorescenčních proteinů. Radost by z téhle změny měla mít především Petra, ta mi totiž v poslední době pořád opakovala, že takhle by svobodná třiatřicetiletá žena víkendy trávit neměla.
„Ty ses ale vyfikla! A ty podpatky! Páni…“ Otočila jsem se. Za mnou stála Petra, zubila se a pohled upírala na moje střevíčky. „Ale pohodlné asi moc nejsou, že?“
„Jako na obláčku se v nich necítím,“ připustila jsem.
Petra měla vlasy vyčesané do složitého drdolu, který dával vyniknout jejím plným tvářím podobným jablíčkům. Na sobě měla hezké žluté šaty, ale z toho, jak si neustále popotahovala šál a snažila se jím zakrýt výstřih, bylo jasné, že se v nich necítí ve své kůži.
„Moc hezké šaty,“ pochválila jsem ji.
„Vážně?“ povytáhla si živůtek o kousek výš. „Narazila jsem na prorektora a ten si to evidentně nemyslí.“
„Jemu by asi neslušely, ale tobě padnou jako ulité.“
Petra si trochu posměšně odfrkla, ale já jsem to myslela vážně. V pracovních dnech, které se odehrávaly ve znamení výzkumu abnormalit CFTR proteinů v hladkém svalstvu dýchacích cest, jsme na módní styl moc nehleděly a Petra si při příchodu do laboratoře pravidelně vytřásala z vlasů cereálie od snídaně. Naše práce byla důležitá a mediálně sledovaná, takže jsme v laboratoři zůstávaly déle, než bylo obvyklé. Pro mne to nebyla žádná oběť, ale Petra by raději doma uložila ke spánku své dvě malé holčičky.
Výzkum byl pro nás obě ohromně zajímavý. A byl to právě výzkum, který mě nejprve zavedl na druhou stranu Británie a pak mě za pár let vrátil jako bumerang zpátky do Liverpoolu na univerzitu ze skupiny Russel Group, která v mém rodném městě sídlí od roku 1881. V důležitých oblastech výzkumu tato univerzita patří k nejlepším, a dokonce z ní vzešlo devět laureátů Nobelovy ceny. Podpořit výzkum bylo i účelem dnešního večera. Každý halíř, který tahle akce přinese, měl jít na výzkum cystické fibrózy a část výtěžku přímo do oblasti, v níž pracuji já. Na společenskou konverzaci bych tedy měla být rozhodně připravená.
„Hlavní projev bude mít tvůj kamarád Ed, že?“ podotkla Petra. „Lidé, co jsou tady, asi nemají hluboko do kapsy, tak doufám, že zapůsobí.“
„To já taky.“
„Podle toho, co jsem slyšela, ho vedení miluje,“ pokračovala Petra, „snad dokáže okouzlit i lidi tady.“
Usmála jsem se. Nikoli proto, že by Ed neuměl být okouzlující. Na vlastní oči jsem viděla, jak jeho přítomnost působí na muže i ženy a jak tají dech i ti, v nichž by člověk jeho obdivovatele nehledal. Jenže bez ohledu na to, čeho dosáhl, byl pro mne Ed pořád tím vyzáblým klukem, s nímž jsem sedávala v horním patře autobusu číslo 86, a okénko před námi bylo neustále zamlžené od toho, jak jsme se pořád něčemu řehtali.
„Simona jsi sem dnes nevytáhla?“ Při té otázce jsem si uvědomila, že si nedokážu vzpomenout, kdy Petra manžela na podobnou akci naposled přivedla.
„Nesehnali jsme hlídání. Kromě toho Simon tyhle věci nesnáší. Sama víš, proč si vědci vybírají za životní partnery zase vědce. Jsme hrozně nudní.“
„Mluv za sebe,“ napomenula jsem ji a Petra se rozesmála.
Hlavní organizátor nás požádal o pozornost a vyzval, abychom zaujali svá místa. Stoly byly rozmístěny ve velkém sále, každý zalévala růžová záře a dotvářela slavnostní atmosféru. Posadila jsem se vedle muže, který ke mně okamžitě natáhl ruku se slovy: „Dobrý večer, já jsem Teddy Hancock.“ Podle žoviálního obličeje a těžkých víček jsem ho tipovala na Američana.
„Vzpomínám si, že o vás Ed mluvil. Já jsem Allison Culpepperová.“
Zdvižené koutky úst prozrazovaly jeho dobrou náladu. „Zrovna se s Edem snažíme uzavřít smlouvu. Pracujete pro něj?“
„To vůbec! Ed je určitě skvělý šéf, ale my dva jsme jenom staří kamarádi. Já pracuju ve výzkumu na univerzitě.“
„To znamená, že jste profesorka Allison Culpepperová!“
„Doktorka,“ opravila jsem ho. Sebevědomí nikdy nepatřilo k mým silným stránkám a občas jsem si musela připomínat, že k doktorskému titulu se váže i určitá vážnost a zbytečná skromnost není na místě. „Ale dejte mi trochu času, a uvidíte, že dojde i na profesuru.“
„Na co se specializujete?“
„Na fyziologii.“ Obličejem se mu mihl výraz vágního porozumění, který mi připomněl šestiletého synovce, přesvědčeného, že má práce je velmi důležitá pro výrobu sladkých limonád.
„Má to něco společného s charitativními fondy?“ vyptával se Teddy dál.
„Ano. Z těch se před několika lety financoval výzkumný projekt, na kterém jsem tehdy pracovala. Hlavně se zajímám o patofyziologii dýchacích cest v souvislosti s cystickou fibrózou. Vlastně jsem Eda přemluvila, aby se do charitativních fondů zapojil. Před pár lety organizoval Londýnský maraton, a tak jsem si řekla, že by mohl věnovat energii i naší věci. Je to pro mě výhodné. Já můžu dál dělat poctivou práci a on obstará zbytek.“
Maličko přimhouřil oči: „Víte, vůbec bych neřekl, že jste vědkyně. Nevypadáte tak.“
„Opravdu? A víte vy, že malovat se rtěnkou už dnes smějí i vědkyně? Rozhodně to mají dovoleno v osobním volnu a o dovolené.“ Teddy se rozchechtal na celé kolo.
Abych uvedla věci na pravou míru, musím říct, že ten den jsem se sice rtěnkou nalíčila, ale obvykle to nedělám. Mezi horními jedničkami mám totiž mezírku, která mi ve škole vysloužila několik nelichotivých přezdívek. Na dlouhou dobu to pošramotilo moji sebedůvěru, a tak se dodnes snažím, aby má ústa přitahovala co nejméně pozornosti. Tenhle večer byl ovšem tak mimořádný, že si zasloužil změnu. Rtěnka mi navíc dobře ladila s tmavými vlasy a smarag-
dově zelenými šaty, které šikovně zakrývaly problematičtější části těla. Zamilovala jsem se do nich hned, jak jsem je spatřila.
„Dámy a pánové, prosím o pozornost,“ zahlaholil od řečnického pultíku marketingový ředitel. Měl úzký obličej, řídnoucí zrzavé vlasy a překvapivě hluboký, sytý hlas.
„Muže, kterého vám chci představit, znáte mnozí pracovně a někteří i osobně. Jeho Spark patří k velmi úspěšným a nejrychleji rostoucím společnostem. Již před několika měsíci jsme mohli s velkou radostí oznámit, že se on a jeho manželka Julie stali oficiálními ambasadory naší charitativní organizace a nyní se neúnavně snaží shromažďovat finanční prostředky a zvýšit obecné povědomí o cystické fibróze. Nebudu zacházet do dalších podrobností a poprosím vás, abychom společně přivítali pana Edwarda Holta.“
Místností zaburácel potlesk. Koutkem oka jsem zahlédla Julii, seděla kousek ode mne u hlavního stolu. S její dokonalou krásou se dnes večer nemohla měřit vůbec žádná z žen. V bleděmodrých šatech od Valentina byla opravdovou bohyní. Štíhlý pas zvýrazňoval pásek a světlé vlasy měla stažené do volného uzlu, takže vynikl její obličej s úzkým nosem jemně posetým pihami a velké oči působící trochu naivním dojmem. Julie vzhlédla, a zatímco potlesk pomalu utichal, vyměnila si se mnou přátelský úsměv. Ed přistoupil k pultu.
Z kluka s odstátýma ušima a ustavičně odřenými koleny, který byl věčně tak nějak ušmudlaný, vyrostl pozoruhodný muž.
Měl výrazné lícní kosti, okolo rtů určitou měkkost, světle hnědé vlasy ostříhané nakrátko a pokožku s jemným nádechem opálení z léta. Nejzajímavější na něm byly oči. Měly barvu hlubokého moře a rámovaly je černé řasy. Kvůli téměř rovnému obočí působil přísněji, než ve skutečnosti byl.
„Kdybych věděl, jak srdečně mě přivítáte, na tenhle projev bych se víc připravil,“ prohlásil zlehka a pak se usmál. Z jeho úsměvu vyzařovalo přirozené osobní kouzlo a lehká sebeironie. A posluchači byli jeho.

Napsat komentář