Je tu první ukázka z očekávané novinky Aleny Mornštajnové Les v domě!

Není mnoho autorů, u kterých netrpělivě odpočítáváme dny do vydání další knihy – Alena Mornštajnová mezi ně ale rozhodně patří! Její novinka Les v domě vychází 20. dubna. Než však dorazí, můžete si přečíst exkluzivní ukázku: druhou kapitolu s názvem Za vsí je les.

Druhá kapitola: Za vsí je les

Záplavy v červenci devadesátého sedmého roku se přehnaly středem Evropy, odnesly si desítky životů, pobořily domy, spláchly úrodu, rozervaly silnice a zastavily vlaky. V ulicích měst pluly loďky, z luk se staly rybníky a sousedé si pomáhali. Po nějaké době voda opadla a zůstaly po ní nánosy bahna, vlhké mapy na zdech a hromady harampádí. Pak došlo na sčítání škod a vyplácení pojistného a lidé si zase začali závidět.

Babi s dědou skleníky pojištěné proti velké vodě neměli, protože ve vsi nebyl ani potok a nikdo nepamatoval, že by se z lesa úvozovou cestou valilo tolik vody, aby dosáhla až k prvním plotům, natož aby zaplavila domy. Přesto skleníky postavili znovu, nejdřív ale museli vyvézt bahno ze sklepů a přízemí, vysušit stěny, znovu vymalovat a pořídit si nový nábytek.

Můj svět se změnil. Velká voda si vzala nejen záhony, ale i keře a lavičku pod třešní a po čase na utrpěná zranění uhynula i třešeň samotná. Laťkový plot odplul a děda mezi tyčky natáhl obyčejné drátěné pletivo. Každý kolemjdoucí tak mohl nahlédnout skrz řídká oka a viděl, co se v zahradě děje. Od té doby jsem si s Monikou hrála jen ve svém pokoji.

Zvláštní bylo, že o tátovi už nepadlo ani slovo. Ze stěny v obývacím pokoji zmizela fotografie, na které táta líbal mámu pod rozkvetlou třešní, a z prádelníku zarámovaný obrázek nás tří u vánočního stromečku.

Bylo to, jako kdyby nikdy neexistoval, jako kdybych si ho vymyslela a viděla a slyšela ho jenom já, stejně jako Moniku.

Ale táta musel být skutečný. Na polici v mém pokoji ležely pohádkové knihy, které mi koupil. Ta poslední byla ještě založená na stránce, kde jsme se čtením skončili. A modré boty s přezkou přes nárt, které jsem tak ráda nosila, jsme přece kupovali společně s tátou a mámou ve městě.

Bála jsem se tehdy nastoupit do auta. Nemám auta ráda, smrdí a divně hrčí a babi pořád mlela o tom, jak jsou nebezpečná a že nejvíc lidí umírá při bouračkách. Ale táta mě vzal za ruku a řekl, že se nemusím bát, protože cestu dobře zná. Jezdí přece s mámou do práce a z práce každý den a ještě se jim nic nestalo. A na náměstí prodávají točenou zmrzlinu, dodal. Opravdovou jahodovou ze smetany, ne jen takovou ovocnou ledovou tříšť, jakou dělá babi.

Tátova dlaň byla teplá a velká a tón jeho hlasu konejšivý, ale zároveň rozhodný. Táta mě měl moc rád, ale poslouchat se musí. Zlobivé holky si lásku nezaslouží. Zatnula jsem zuby a nastoupila do auta.

A opravdu — zmrzlina byla dokonce ještě lepší než nanuky, které mi táta někdy vozil z města.

Paměť je zvláštní věc. Jak je možné, že se mi při té vzpomínce jasně vybaví chuť smetanové zmrzliny? Cítím jahodovou vůni, sladkou, lehce nakyslou příchuť i chlad na jazyku. Dokážu popsat Moniku, i když žila jen v mých představách. Ale ať se snažím sebevíc, tátův hlas ani jeho podobu si vybavit nedokážu. Vím, že byl vysoký — i když dětem se asi všichni dospělí zdají být větší, než jsou —, měl světle hnědé vlasy uprostřed rozdělené pěšinkou, hřejivé dlaně a voněl kouřem. Ale rysy jeho obličeje se mi v paměti rozpily v nezřetelnou skvrnu.

Po záplavách jsem neměla ani tátu, ani nanuky a ani ovocnou ledovou tříšť, protože dospělí měli spoustu práce s uklízením a na zbytečnosti nezbýval čas. A babi řekla, že i kdyby čas měla, zmrzlinu by mi stejně neudělala, protože si ji nezasloužím.

„Já se o milostivou slečnu starám, otročím jí, aby nemusela chodit do školky, a co z toho mám? Žaluje a překrucuje všecko, co zaslechne, lhářka jedna,“ mumlala si tak, abych to slyšela jen já. Její věty se mi usazovaly kdesi na hrudníku, a pokaždé když jsem si na ně vzpomněla, vytáhly své čárky a háčky a píchaly mě do žeber. „Jen se podívej, jak to dopadlo, ty cácoro. Tvoje máma je celá zničená, a kdybysme jí s dědou nepomáhali, byla by na všecko úplně sama. To všechno kvůli…“

Ano, hodně toho bylo jinak, jen babi byla pořád stejná. Ale před mámou si dávala pozor. Protože máma se změnila ze všeho nejvíc. Byla tam s námi, ale zároveň nebyla. Vymetala bahno, vynášela zničené koberce a rozklížený nábytek, ale skoro nemluvila. Pohled měla rozostřený a netečný, jako kdyby se dívala přes sklo, a v obličeji měla pořád stejný křečovitý výraz. Když jsem se dožadovala večerního čtení, řekla, že je unavená. Posadila se vedle babi a dědy před televizi a zírala na blikající obrazovku. A když bylo přízemí konečně vyklizené a vysušené a babi s dědou se mohli vrátit do svého bytu, seděla na pohovce úplně stejně nehybně, přestože televize byla vypnutá.

Někdy mě napadá, že by táta časem stejně odešel. Vybavují se mi hlasy, které do mého pokoje v noci občas doléhaly z obýváku. Musely být hlasité, když mě vytrhly ze spaní. Byly to jen nevinné dohady, nebo předzvěst toho, že je mezi nimi něco špatně?

Nevím, nejspíš si zase něco namlouvám.

V noci jsem se probudila. Do nosu mě uhodil smrad, kterým dům nasákl během povodní, usadil se ve sklepě a za horkých nocí nás chodil navštěvovat do horního patra. Přestože byly závěsy zatažené, zvenčí pronikalo do domu namodralé měsíční světlo a pokoj naplnily nehybné stíny. Otočila jsem se ke stěně a přitáhla si plátěné prostěradlo přes hlavu, abych se před nimi schovala. Pootevřeným oknem se dovnitř tlačil horký vzduch — těžký a dusivý.

Léto si s námi zahrávalo. Po deštivém červenci přišel žhavý a suchý srpen, aby vysál ze země nadbytečnou vlhkost a mučil nás horkými nocemi, zatíženými zmateným sněním.

Byl to snad sen, který mě vytrhl ze spaní? Probudilo mě horko, nebo nezvykle světlá noc? Nebo zvuk připomínající táhlé vrznutí branky? Ten zvuk k obvyklé řeči noci nepatřil.

Přemýšlím nad tím až teď, té noci jsem se jen schoulila do klubíčka, zavřela oči a znovu usnula.

Ráno jsem se probudila ještě dřív než obvykle a máma doma nebyla. V našem patře se vznášelo nehybné ticho. Vyklouzla jsem ze svého pokoje. Dveře do ložnice byly otevřené. Pokrývka z jedné strany manželské postele se sesunula a válela se na zemi a polštář byl zmuchlaný. Prošla jsem všechny pokoje a nahlédla i do koupelny. Bylo to divné, kam mohla tak brzy ráno jít? Napadlo mě, že si jen pro něco odskočila za babi a zapovídala se. Seběhla jsem po schodech do přízemí a zaťukala na dveře spodního bytu. Otevřela mi babi. I ona byla ještě v noční košili.

„Je tady máma?“ zeptala jsem se.

Babi na mě chvíli rozespale koukala, pak sebou trhla, vyběhla na zahradu, rozhlédla se a zavolala mámino jméno. V tu chvíli jsem dostala strach.

„Mami!“ vykřikla jsem taky. Bela se rozštěkala a začala skákat na přední branku.

Babi se vrátila do chodby. „Nahoře není? Dívala ses pořádně?“

Odstrčila mě a rozběhla se po schodech nahoru. Dlouhá noční košile jí plandala mezi nohama a babi si ji několikrát málem přišlápla. Zanadávala a zmizela v prvním patře.

„Zuzano!“ křikla, ale máma se neozvala.

„Neřvi, asi se šla jen projít,“ zabručel rozespale děda a postavil se do dveří kuchyně.

„Má tady boty.“ Ukázala jsem na máminy letní sandály.

Děda se zadíval na boty úhledně srovnané před botníkem. „Zuzano!“ zavolala znovu babi a pak se objevila nahoře na schodech. „Postel je rozestlaná, kufr tam je, i všecky její věci.“

Děda znejistěl. „Něco na sebe hodím a zajdu se podívat po vsi.“

„Po vsi půjdu já, ty vem psa a jdi do lesa.“

Sedla jsem si na schod a rozbrečela se.

Věděla jsem to, já jsem to věděla, že les něco chystá. Viděla jsem, jak se k nám přibližuje.

Tátu mi vzala voda a mámu mi odlákal les.

I když děda prošel s Belou les křížem krážem a hledali i sousedé, mámu nenašli. Až před polednem na ni narazili houbaři. Seděla za křovím mezi stromy, oblečená jen do noční košile a na nohách měla domácí pantofle.

Ty pantofle, které si nazula, když uprostřed noci vyšla brankou a vydala se úvozovou cestou do lesa, aby se v něm ztratila.

Jenomže les mámu nechtěl. Vrátil ji jako nevyžádaný dárek, jako oběť, kterou neměl zapotřebí.

Po polní cestě vplula do lesa sanitka, mámu naložila a odvezla tak daleko, aby k ní volání lesa nedolehlo.

Když se máma za tři měsíce vrátila, už zase mluvila, ale ten divný výraz v obličeji jí zůstal. Zdál se mi povědomý a vůbec nebyl příjemný. Občas mi to tak leželo v hlavě, že jsem se na ni zkoumavě zahleděla. A pak sebou máma jednoho dne cukla a zasyčela: „Proč na mě tak civíš, cácoro?“

Jo, bylo to tak. Měnila se v babi.

                                                             . . .

Tou dobou už jsem chodila do školy. Na dobu mámina léčení mě babi a děda přestěhovali k nim do spodního bytu, aby mě — jak říkali — měli pod dohledem. Nebyla jsem ráda. I když přízemní byt byl stejně velký jako ten náš, připadal mi tmavý a neútulný a neměla jsem v něm ani koutek sama pro sebe.

Děda se na tu dobu, co byla máma pryč, přesunul na noc do patra a já jsem nocovala s babi dole v ložnici.

Po povodních si babi s dědou museli pořídit skoro všechen nábytek nový — i manželská postel ještě voněla obchodem — a oba si jednohlasně stěžovali, že ta stará postel byla pohodlnější — měkčí, širší, s hezčím čelem. Nespokojenost s novým nábytkem byla jednou z mála věcí, v nichž byla babi ochotná s dědou souhlasit.

Babi měla špatné spaní. Každou noc se probudila, rozsvítila lampičku a listovala si v časopisech, které měla naskládané na nočním stolku.

Byla jsem zvyklá spát sama ve svém pokoji, i když musím přiznat, že jsem bývala radši, když dveře do obývacího pokoje zůstaly pootevřené. Zpočátku mě světlo, šoupání nohama, převalování, chrápání a otáčení stránek rušilo, ale pak jsem si zvykla. Dokonce jsem měla zvláštní pocit bezpečí. Všechny ty ruchy, které protrhávaly noční ticho, zároveň přehlušovaly zvuky zvenčí. Šeptání lesa ke mně nedoléhalo a já jsem se mohla oddat uklidňujícímu pocitu, že na nás les zapomněl.

Každé ráno mě babi naložila do dědovy dodávky a odvezla mě do školy. Zní to tak jednoduše, a přitom ranní cestě předcházelo tolik debat a nepříjemností.

Ranní chvat, na jaký jsem nebyla zvyklá. Studená podlaha pod bosými chodidly. Babino brblání, stížnosti na moje loudání, sevřený žaludek a plná pusa, když jsem nervozitou nebyla schopná polknout další sousto. Příliš horký čaj. Pobízení, napomínání, připomínání, spěch a strach.

Strach, že budu muset celou dvacetiminutovou cestu autem bojovat s nevolností. Dědova dodávka byla stará, pořídil ji z druhé — možná ze třetí ruky, a s babi v ní vozili na trhy vypěstovanou zeleninu. Během let do sebe dodávka nasála pachy všech pasažérů, shnilé zeleniny a krámů, které se v ní kdy vezly, tak silně, že je nepřebil ani smrad benzinu. Sedávala jsem na předním sedadle a pod nohama se mi válela děravá deka, připravená pro Belu, špinavá a plná chlupů. Držela jsem se bezpečnostního pásu a upírala pohled dopředu na cestu, abych neviděla ubíhající domy a pak stromy, stromy a domy a zase stromy, protože ze všeho toho míhání se mi houpal žaludek.

Babi měla ve zvyku jezdit středem silnice, ke kraji uhýbala, jen když se v protisměru objevilo auto, a svou netrpělivost dávala najevo rychlou jízdou a prudkým bržděním.

„Pomalu, prosím, pomalu,“ žadonila jsem zpočátku, ale babi, jindy tak přehnaně opatrná, odpovídala: „To je hrůza, jaká seš poseroutka. Jestli se ti to nelíbí, jezdi si do školy autobusem.“

A tak jsem mlčela, protože jezdit autem bylo sice děsivé, ale představa, že budu muset sama samotinká nastoupit do autobusu a jet do toho úplně neznámého světa, pro mě byla ještě hrozivější.

Čím víc jsem se blížila ke škole, tím víc se mě zmocňoval strach, že jsem něco zapomněla, že nebudu něco vědět, že nebudu na něco stačit, že nebudu znát odpovědi na otázky paní učitelky, že si nebudu mít co říct se spolužáky.

Do svých šesti let jsem znala jen náš dům a zahradu, a ani tam jsem se necítila úplně bezpečně. A pak mě ze dne na den odvezli do jiné, větší vesnice, kde jsem při pohledu z okna auta poznávala jen konzum a hospodu na návsi, vysadili mě před školou a strčili do třídy plné neznámých dětí.

Babi pokaždé zaparkovala co nejblíž u vchodu, obešla auto, otevřela dvířka, do jedné ruky vzala mou aktovku, druhou mě popadla za zápěstí a vedla mě prosklenými dveřmi a dlážděnou chodbou k šatnám z drátěného pletiva, kde jsem si pověsila bundu a přezula se. Pak mě doprovodila až do třídy a předala učitelce.

Jiní rodiče své děti do tříd nevodili a mně byl babin doprovod nepříjemný, protože mě to ještě víc odlišovalo od spolužáků a vyjadřovalo to babiny pochyby, jestli zvládnu sama dojít do třídy. Rozhodně si nemohla myslet, že bych v sobě našla dost odvahy, otočila se a utekla někam pryč. Proč? A kam asi? Mezi ty cizí domy? Do lesa?

Seděla jsem v místnosti přecpané řadami lavic a nepohodlnými židlemi, se stěnami, a dokonce i okny polepenými barevnými obrázky a kresbami. Ve třídě plné mých vrstevníků, kteří se znali už ze školky.

Povídali si, postrkovali se, smáli se, šuškali si a já jsem se jen dívala. Nikdy jsem žádnou opravdovou kamarádku neměla, jen Moniku, ale vymyšlené kamarádky se chovají úplně jinak než ty opravdové, a tak jsem se v tom novém světě cítila ztracená… cizí.

Nejradši bych se obklopila stěnou, která by byla z vnějšího světa neprůhledná, nebo si oblékla neviditelný plášť. Seděla bych ve třídě, sledovala dění kolem sebe, ale nijak se do něj nezapojovala. Možná bych časem odpozorovala, jak se mám ve společnosti jiných dětí chovat, co říct a kdy, dokonce se možná na něco zeptat — ale vůbec mě nenapadalo, na co bych se asi tak mohla ptát, abych nevypadala hloupě a nestala se snadným terčem posměchu.

Nevím, proč jsem se bála, protože spolužáci se mi nesmáli. Párkrát mě oslovili, to ano, ale když viděli, že se mnou není žádná zábava, přestali si mě všímat. Určitým způsobem to ale bylo stejně nepříjemné, jako kdyby se mi posmívali. Ve třídě se brzy vytvořily dvojice nejlepších kamarádů a kamarádek, skupinky, které asi měly nějaké podobné zájmy nebo možná pastelky, nevím, co je mohlo spojovat, jen já jsem zůstala sama.

Seděla jsem, koukala do lavice a čekala na poslední zvonění, přestože jsem věděla, že za dveřmi třídy bude zase stát babi, a zatímco většina ostatních dětí půjde do školní jídelny na oběd a pak do družiny, mě babi potupně jako nějaké mrně popadne za ruku, odvede do šatny a pak odveze domů.

Po školním obědě jsem sice nijak zvlášť netoužila, ale bylo mi jasné, že tohle všechno už tak velkou propast mezi mnou a spolužáky jen prohlubuje. Budu s nimi muset ve vesnické malotřídce strávit nejmíň pět let, nepředstavitelně dlouhé roky, které mi v tu chvíli připadaly jako celý zbytek života, tak bych se měla snažit zapadnout.

Mámin návrat znamenal i moje opětovné stěhování do mého pokoje v horním patře, ale ranního spěchu ani školní docházky mě nezbavil.

Do školy mě ráno svým autem vozila máma, ale byla ještě netrpělivější a nervóznější než babi. Hned prvního dne mě před školou z auta doslova vyvlekla a dostrkala do třídy, jako kdyby se nemohla dočkat, až se mě zbaví.

„Nemusíš se mnou chodit,“ bránila jsem se, „já stejně nechci, abys se mnou chodila.“

Ale máma si nedala říct: „Dělej a nezdržuj.“

Došourala jsem se na své místo v lavici a dívala se, jak se máma na chodbě vybavuje s učitelkou, rozhazuje rukama, chvílemi si pokládá dlaň na střed hrudníku a pak k čelu a unaveně si přejíždí rukou po obličeji, jako kdyby si z něj chtěla setřít neviditelnou pavučinu. A učitelka ji pozorně poslouchala, občas zaletěla očima mým směrem a pak zase k mámě a v jednu chvíli se k ní naklonila — napadlo mě, že ji chce obejmout —, ale na poslední chvíli si to rozmyslela, jednou rukou ji lehce vzala kolem ramen, souhlasně pokyvovala hlavou a pak pomalu poodešly dál do chodby, takže už jsem je neviděla.

Ale tušila jsem, co jí máma povídá. Vyprávěla jí, že jsem rodině způsobila trápení. Vypudila jsem od nás tátu a ji jsem dostala do léčebny.

Žalovala na mě. Poznala jsem to z učitelčiných pohledů a máminých gest.