Propojení a štěstí Lucie Výborné

Nadšení v jejím hlase slyšíte, ať už s ní mluvíte o moderování a jejích hostech v rozhlasovém vysílání, nebo o její velké lásce – o horách a výstupech na čtyřtisícovky.

V anotaci se píše, že kniha Mezi světy je o štěstí čtyři tisíce metrů nad zemí. Jak se takové štěstí nese do nížiny?
Myslím, že štěstí není setrvalý stav. Pokud někdo očekává, že naplnění, kterého v jistou chvíli dosáhne – a je úplně jedno, jakým způsobem to udělá –, bude trvat napořád, bude velmi zklamaný. Mluvila jsem o tom nedávno s Radůzou, která mi řekla, že má mnohem raději obyčejnou spokojenost než štěstí. Když se budeme bavit o tom, co naleznete čtyři tisíce metrů nad zemí, může to být pěkně návykové. Když už jednou víte, kde to bylo, potřebujete se tam znova a znova vracet. Ale to bych hory a tu jejich krásu velmi zjednodušovala.

Lze štěstí popsat, definovat si ho?
Snažila jsem se ty momenty popsat v knize. Pokud bych měla po tom všem, co mi dal Himálaj, Alpy, nebo Antarktida, protože poslední třetina knihy je můj antarktický deník z přelomu roku, pak bych štěstí sloučila se slovem propojení.

Kdy se zrodila vaše láska k horám?
Myslím, že v dětství, v době, kdy se nemohlo moc cestovat, a tak moje maminka s tátou pořídili chalupu v Lužických horách kousek od sjezdovky na Jedlové, kde jsem se učila lyžovat. Vyšli jsme z chalupy – a já mám dodneška před očima tu pláň. Jako tří- nebo čtyřleté holce se mi zdálo, že po ní jdeme snad na samotný vrchol světa. A tou plání šly jen stopy mojí mámy, která s lyžemi na zádech cestu prošlapávala, za ní kráčel můj starší brácha a nakonec já. Pamatuji si z toho ono nekonečno rozprostírající se do dálky, to třpytění se sněhu, které pro mě i po letech má hodnotu vyšší, než kdyby člověk kráčel po poli posetém diamanty.

Je ten pocit z dětství totožný s tím, co prožíváš na horách dnes?
Svým způsobem ano. Dneska bych na Jedlovou vyběhla z naší bývalé chalupy třeba za patnáct minut. A třeba bych si vzala skialpové lyže, protože už bych nemusela prošlapávat cestu v přezkáčích. Pocity ale zůstávají stejné, vrací se to dětské vzrušení z nekonečna, ze zvědavosti, co je za horizontem, i z touhy prostě jít, jít, jít a nezastavovat se.

Jak vás tak poslouchám, k pocitu štěstí potřebujete trochu mrznout?
Ne nutně 😊 V knize je i kapitola o Havaji.

Což je ona výjimka potvrzující pravidlo.
I tam jsem cítila silný pocit propojení. Když chytíte vlnu a jedete na ní, energie oceánu, která se sbírá desítky či stovky mil od pobřeží, kde vlna vzniká, tak tahle energie oceánu se do vás vrazí. Pokud jsou vlny velké a vy vyskočíte ve správnou chvíli na prkno, stanete se prodloužením vlny, součástí oceánu. Je to stejné jako propojení při lezení po horách. Propojení s vyšším principem nebo s přírodou je ale stejně silné, jako když se povede propojení s nějakým správným člověkem, ať už je to milovaná bytost, nebo kolega, se kterým vezmete za práci a jedete v tom oba. To jsou momenty štěstí.

Jak často zažíváte takovéto momenty propojení, chvíle štěstí s lidmi, když se setkáváte s tolika různými osobnosti už jen díky vašim rozhovorům na Radiožurnálu, nebo při moderování akcí?
Nejsou časté, ale když jsou, pak jsou silné a vzácné. Jak neustále putuji mezi světy, doputovávám přesně k těm momentům propojení s bytostí. V knížce popisuji i jednu nonverbální výměnu s Miluškou Havlůjovou, což je úctyhodná dáma, bývalá politická vězeňkyně z padesátých let. Všechno, co jsme si neřekly v rozhovoru, to úplně nejpodstatnější, jsme si pověděly v asi minutu a půl trvající výměně pohledů. Tam se to celé stalo. Když se na vás podívá dáma, která ustála to, co by většina lidí vůbec nebyla schopná ustát, a ve tváři jí čtete výraz „Děvenko, teď vy“ – a ještě vás u toho chytí za ruku, pak sice mlčíte, ale přesně víte, co má na mysli. A v duši vznikne zmatek, kdy vás napadne jedině: „Ale paní Havlůjová, na tohle já fakt nemám, já nejsem takový sekáč jako vy.“ A ona se stále dívá tím vlídným, laskavým způsobem, uklidňujícím, až se zalykáte. I tohle je propojení. V případě rozhovorů, které dělám na Radiožurnálu, se to samozřejmě nestává denně. Nemůže se to stávat denně.

Pokud jsme mezi světy – do hor, případně k vlnám se věrně vracíte. Ale vracíte se i k lidem, se kterými vzniklo silnější propojení?
Samozřejmě. Kdyby člověk někoho takového nechal ze svého života odejít, byl by svým způsobem blázen. Pochopitelně je třeba respektovat, že každý má svoji profesi a svůj čas. Přesto jsem přesvědčená, že lidé, kteří mezi sebou propojení cítí, mají potřebu se jeden ke druhému vracet. Pár takových lidí jsem v knížce zmínila, protože jsou pro mě důležití. Věřím, že je to vzájemné.

Co pro vás představuje pohodlí?
Pohodlí? Nikdy jsem se nad tím nezamýšlela. Není to nic pejorativního, je to příjemná chvíle, kdy si člověk posedí někde, kde je teplo a laskavo.

Pamatujete se na podobnou chvíli z posledních měsíců?
Vypadám jako blázen, ale nejsem! 😊 Doma, pohodička, polívka na plotně. Nebo člověk čerstvě umyt vychází z lázně a je se svými bližními. I to je jistá míra pohodlí. Nedávno jsme natáčeli rozhovor v Krušných horách v zaniklé sudetské vesnici Králův Mlýn, kam nás pozval člověk, který velmi krásně fotografuje Krušné hory a také o nich nádherné mluví. Ta osada je polorozpadlá, ale jeden z těch domů se podařilo aspoň částečně zastřešit, takže tu postavili jakousi útulnu. A my tam došli za toho nejechtovnějšího podzimního počasí – po dlouhých pláních s vyrudlou krušnohorskou travou se válely mlhy, mžilo, foukal vítr a začalo se stmívat. Petr rozdělal v kamnech oheň, což stačilo k tomu, aby najednou vzniklo útulno. Možná je útulno právě teplo a oheň a dobrá společnost. Takováhle „útulna“ znám i v místech a chvílích, kdy se člověk v silné vichřici dostane do úkrytu – což se mi stalo v Alpách se dvěma přáteli – horskými vůdci. Tehdy byla už tma, foukal v nárazech vítr rychlostí přes sto kilometrů v hodině, kluci mě drželi každý z jedné strany za popruh batohu, abych jim neulítla, nakonec jsme se po kolenou a s cepíny doplazili do bivaku, což je plechová bouda velikosti boudičky na zahradní nářadí. Vítr foukal tak, že jsem očekávala, že i ta bouda ukotvená na hřebenu za chvíli sjede dolů. Říkala jsem si, že se nedá nic dělat, že aspoň umřeme ve třech, ne každý o samotě. A ve chvíli, kdy jsme se zavrtali do spacáků na těch malých promrzlých kavalcích a připravili si aspoň nějaké jídlo, i tehdy bylo svým způsobem útulno.

Měla jste v tu chvíli strach?
Spíš ne, mám mužské myšlení. Přemýšlím co nejkonstruktivněji, jak z toho ven. A protože oba dva muži jsou zkušení horští vůdci, věděla jsem, že mě nenechají jen tak někam ulítnout. Ale fakt je, že kdyby nebyli profesionální horští vůdci, mohla jsem přeletět hranu, po které jsme lezli – a pak už by následoval asi kilometr dlouhý sjezd po strmém ledovém svahu plném šutrů. Jenže tyhle myšlenky si v tu chvíli nepřipouštím.

Pavlína Saudková

 

Lucie Výborná je moderátorka Radiožurnálu, která se nebojí žádného tématu a na rozhovory se pečlivě připravuje. K tomu je ale také velkou dobrodružkou. Baví ji poezie, jachting, lezení, motorky, vaření, potápění, fotografování a ležení ve vaně.

Celý rozhovor vyšel v magazínu Page 2020/12-01

 

 

Napsat komentář