Jaké je to bojovat o život a vzápětí se stát psychologem pro rodinu, které se hroutí svět? Známý lékař záchranné služby Marek Dvořák v unikátní zpovědi Už letím vypráví příběhy z první ruky, a to přímo z míst nehod i paluby vrtulníku. Odhaluje medicínu v nejsyrovější podobě. Proč je černý humor pro lékaře nezbytnou hygienou a opravdu platí, že klidná sila je často jedinou cestou k přežiti? Novinka, na které spolupracoval s Martinem Moravcem, je plna emoci i praktických rad, jak se zbavit strachu z poskytnuti první pomoci. Protože jeden nikdy neví, kdy se může hodit…
Přečtěte si rozhovor, který Marek Dvořák poskytl Magazínu Luxor!
V nove knize se čtenáři ve vaší společnosti ocitnou přímo na palubě vrtulníku. Co se odehrává v hlavě lékaře v čase mezi vzletem a zásahem? Jak se soustředíte? A je tam i prostor pro pochybnosti?
V hlavě mám v tu chvíli autopilota. Emoce se snažím držet na uzdě, abych byl klidnou silou, o kterou se pacient i jeho rodina můžou opřít. Pochybnosti a nadbytečné emoce nemají při zásahu místo a jediné, co z nich vznikne, je vyšší riziko chyby. Na palubě vrtulníku toho pro pacienta ještě moc neuděláme, ale dispečink nám už například může do služebního telefonu promítnout video přímo z místa zranění či nehody. To je skvělá novinka, která nám dopředu usnadní zorientovat se v situaci a po vystoupení z vrtulníku ušetří cenné vteřiny.
S Martinem Moravcem jste už dříve napsali knižní rozhovor Mezi nebem a pacientem, který kromě příznivého čtenářského přijetí získal také cenu Magnesia Litera. Nová kniha Už letím je jiná – promítlo se to také do způsobu, jak vznikala?
Kromě toho, že jsme Martinovi museli zvýšit medikaci, aby to se mnou vydržel? Ne, dělám si samozřejmě legraci. Na rozdíl od první knihy, která byla klasickým rozhovorem, je Už letím psaná v první osobě. Vyprávíme příběhy přímo z pohledu zasahujícího lékaře: aby měl čtenář opravdu pocit, že se mnou sedí ve vrtulníku nebo je přímo na silnici, kde před chvílí došlo k dopravní nehodě.
Vybrali jste do knihy tři desítky příběhů. Podle jakého klíče?
Klíčem byla kombinace napínavých příběhů z terénu a praktické využitelnosti. Chtěli jsme, aby se lidi u knížky dojali, pobavili i něco dozvěděli. Ale ne formou suché učebnice, kterou by po pár stránkách zavřeli. Nejprve jsme si řekli, co chceme, aby se čtenář dozvěděl – tedy něco o zástavě oběhu, jak postupovat pří dopravní nehodě, těžké popálenině… A následně jsme k tomu vybírali příběhy z praxe.
Čím to, že Martinu Moravcovi svěříte i věci, které jinak zůstávají spíše ukryté pod pokličkou specifické lékařské komunity?
S Martinem k sobě máme velkou důvěru. Tedy aspoň já ji mám k němu a doufám, že i on ji má ke mně (směje se). Zajímají ho detaily, na které se nikdo jiný neptá, a jeho přístup mě baví. „Budu vás svými otázkami štvát,“ říkal mi před lety hned na naší první schůzce, když jsme si ještě vykali. Ale ani jednou se to nestalo, naopak jsem často musel smeknout, že by mě nějaká otázka v životě nenapadla. Knížka je náš společný projekt, který dává smysl.
A prozradíte, jestli je i něco, co jste se rozhodli v knize nepublikovat? A proč?
Samozřejmě. Diskrétnost a respekt k pacientům musejí zůstat na prvním místě. Píšeme jen o tom, co je etické a co má smysl pro širší edukaci veřejnosti, navíc vždy se souhlasem pacienta nebo tak, aby se v příběhu ani sám pacient nepoznal.
Součástí každé kapitoly v knize je průvodce první pomocí. Je vašim záměrem podpořit běžného člověka, aby se nebal zasáhnout v krizové situaci, než přiletíte?
Přesně tak. Chci, aby lidé věděli, že první pomoc není žádná věda. A že i když si často myslí opak, jejím poskytnutím ne jde ublížit. „Bojím se použít defibrilátor, protože jím někoho zabiju,“ slyšel jsem například. Ano, pokud s ním dotyčného přetáhnete po hlavě, jinak ne. Mým cílem je, aby se lidi nebáli zasáhnout, protože záchranka prakticky nikdy nepřijede za dvě minuty.
A co je podle vašich zkušenosti největší blok, který lidem brání v okamžiku krize pomoci? Je nějaká pomůcka nebo „vychytávka“, která pomáhá?
Největším blokem je strach z chyby. Proto je dobré vědět, co dělat, a nebát se zavolat na linku 155, kde vás operátor navede. A nikdy, prosím, nestrkejte nikomu nic do pusy, ani epileptikům. Ani prsty – pokud vás o to dotyčný výslovně nepožádá, což se většinou děje jinde než při poskytování první pomoci.
Chápu. Kniha Už letím není jen o záchranářích, ale i o emocích blízkých. Jaké to je, být tím, kdo v jednu chvíli bojuje o život a vzápětí musí být psychologem pro rodinu, které se hroutí svět?
Je to náročné, ale v tu chvíli nemůžu být tím, kdo se hroutí. Snažím se být profesionální, empatický a nabídnout pevnou oporu, kterou rodina v takové situaci potřebuje.
Mate vy sám záchrannou síť, abyste zvládal extrémní stres, který vaše profese přináší?
Mám rodinu a věci, které mě nabíjejí. Ale záchranka mě jako člověka nezměnila v tom, že bych byl zatrpklý; naopak si života víc vážím a jsem šťastný, že dělám práci, kterou miluju. Co víc bych si mohl přát.
Jak těžké je přemýšlet o tenké hranici mezi životem a smrti? Jak fungujete s vědomím, že i když uděláte všechno perfektně, výsledek nemusí byt šťastný?
Vždy si řeknu, že jsme udělali maximum, co bylo v našich silách. Dokonce se na to při těžkém zásahu ptám i přítomných kolegyň a kolegů: „Napadá někoho z vás ještě něco, co můžeme pro dotyčného udělat?“ S tímto vědomím se mi spí dobře, i když výsledek někdy není šťastný.
Záchranáři často říkají, že jejich práce je adrenalin. Mění se tento pocit nějak během let, která jste v profesi strávil?
Adrenalin se s lety mění v rutinu a profesionalitu. Čím více toho člověk zažije, tím klidnější dokáže zůstat. Zajímavé je, že když se mi v práci rozezní pager a letíme k případu, tepová frekvence se mi skoro nehne. Ale už několikrát jsem zasahoval takzvaně v civilu: třeba jsem jel s rodinou někam autem a nedaleko od nás se stala dopravní nehoda. Nevím proč, ale tam mi srdce buší o poznání víc.
Který lékařský případ byl vaší „černou labutí“?
Každý zásah je specifický a náročný. Černá labuť je vždy ten, kde se i přes maximální snahu nepodaří výsledek zvrátit. Takové případy mě na druhou stranu učí pokoře. Abych vám ale neutekl od odpovědi, jsou to určitě zásahy týkající se dětí.
Často zmiňujete svérázný lékařský humor. Jak moc je pro vás důležitý a proč?
Humor je naše nezbytná mentální hygiena. Kdyby nás někdy poslouchal člověk neznalý situace, možná by si myslel, co jsme za blbce. Ale humor nám pomáhá odlehčit extrémní stres, který k naší práci patří.
Mate nějaké tajné přání, jehož splnění je realizovatelné, jen to někde „drhne“?
Moje přání je, aby se výuka první pomoci stala naprosto přirozenou součástí života každého z nás, od dětí ve školách až po dospělé. Vidíte, ptáte se mě na přání, a mě zase jako první napadne medicína. Jsem do ní zkrátka blázen.
Kniha se jmenuje Už letím. Jakým směrem momentálně letí Marek Dvořák?
Marek Dvořák se snaží spíš nějak pilotovat velké rozjeté letadlo tak, aby byli všichni na palubě v co největším bezpečí. Co se týče vzdělávání veřejnosti, snažím se směřovat k tomu, aby se lidé nebáli zachránit život. A taky aby měli jistotu, že když nějaký průšvih nastane, my přijedeme, přiletíme, pomůžeme, nesoudíme.
UKÁZKA Z KNIHY UŽ LETÍM:
Je říjen a rozhlasová redaktorka Jana Házová vyráží natočit reportáž o posvícení. Povídá si s člověkem, který má na starosti koně a loučí se s ním slovy: „Tak si užijte průvod.“ Sama už se ho ale nedočká.
Nahrávací zařízení má dál puštěné a záznam Český rozhlas po čase zveřejní. Jsou na něm slyšet poslední okamžiky před kolapsem. „Já možná omdlím, člověče…“ Dál už je slyšet jen rána. Jana spadne, nemůže zvednout levou ruku ani nohu.
Zprvu to nevypadá až tak vážně. Jana má dobrý puls, tlak, krevní cukr i EKG, ale ani tak se neprobírá. Lékař na místě usoudí, že by mohlo jít o poškození mozku, a povolá leteckou záchranku. Na základně nám zvoní pager.
Po přistání spěchám rovnou do sanitky. Ze všeho nejdřív mě zarazí, jak pomalou srdeční akci monitor ukazuje. Krevní tlak už je zvýšený, a když pacientce otevírám oči, má jednu zornici úzkou a druhou širokou. Krvácí do mozku.
Periferně si všímám muže, který pobíhá kolem sanitky. Zatím úplně nemám čas se mu věnovat, ale rychle pochopím, že je to její manžel. A že má opravdu strach. „Stav vaší paní je vážný. Převedli jsme ji na umělou plicní ventilaci a vezeme ji do Hradce,“ říkám mu.
Po přistání jdeme s pacientkou na cétéčko a nález je opravdu velký. Nosila v hlavě časovanou bombu, aneurysma mozkových cév, o kterém nikdo nevěděl. Takoví lidé většinou nepřežijí, a pokud ano, jsou do konce života postižení a upoutaní na lůžko. Doktoři berou Janu na sál, ale i oni tvrdí, že její šance jsou minimální.
V tu chvíli bych nevěřil, co se stane o pár měsíců později na jedné z mých služeb.
Jana mě přišla navštívit.
Tento rozhovor vyšel v Magazínu LUXOR v září 2026. Jeho autorkou je Pavla Staňková. Autorem úvodní fotografie je Jan Zátorský.
Napsat komentář