Ačkoli je Veselský znám především jako opěvovatel krásy dívčího těla, já u něho ještě víc obdivuji „normální“ básně, z nichž si tu dovolím dvě uvést. Dá se na nich podle mne výborně demonstrovat to, co jsem o jeho poetickém rukopise napsal na začátku:
OLOMOUCKÝ ORLOJ
Slyš tlouci orloj v Olomouci!
Jakoby hrouda s hroudou hlíny
padala v brázdě na vás, brouci,
tak padají tam čtvrthodiny.
A v brázdě ticha vrchovaté
o níž nevíme, co z ní vzklíčí,
jdou rafije, ty koně vzpjaté
pod neviditelnými biči.
PROČ NEPŘEŠLA JSI…
Proč nepřešla jsi kolem bezejmenná
jak vlna v řece kmitající lesk?
Vždyť přece víš, že na návnadu jména
zabere vždycky stesk.
Tak je to – přelétnou slavíci
přes louku do háje z háje.
Však orel zůstává na minci,
když dávno neplatná je.
„Dívenky“ se setkaly s nadšeným ohlasem, velmi krásnou minirecenzi napsal např. Michal Huvar:
„Více než dvousetstránkový výbor z celoživotního díla dává jednoznačné signály o tom, že v Kyjově žije jeden z největších básníků dneška. Veselský je originál z rodu nepolapitelných zázraků mezi nebem a zemí, kterých ubývá a ubývá. Bez nich bychom pozbyli lidství. Čtěte jeho knihu, je krásná a čistá jako lilie.“
Po smrti Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela „zbyl“ Jiří Veselský nekorunovaným králem moravské i české poezie. Proč ale – ta kardinální otázka se nabízí sama od sebe – zůstával po léta (a vlastně dodnes) širšímu okruhu milovníků poezie neznámý, resp. proč býval (a je dosud) považován pouze za básníka regionálního? Co se týká situace za minulého režimu, tak Veselský, jakkoli odmítající jeho zrůdnost, přesto v srdci nepřestal nikdy být jakýmsi idealistickým křesťanským komunistou – je ovšem možné, že to byla právě tato „náboženská úchylka“, která vadila soudruhům před r. 1989 natolik, že jeho poezii dali na index. Proč však Jiří Veselský přebývá i dnes v podivném polozapomnění, to je pro mne záhadou.
K tomuto bych rád připojil svoji zkušenost se svým jediným setkáním s básníkem u něho doma. Nenapsal jsem si tenkrát adresu, neboť jsem předpokládal, že jej v Kyjově všichni znají a skončilo to tak, že jsem přes hodinu chodil po městě a marně se vyptával kolemjdoucích – jméno Jiří Veselský jim nic neříkalo… A to bylo již nějakou dobu po vydání „Dívenek“.
Jestliže tedy Jiří Olič přichází se vzpomínkovou knihou na velkého básníka, pak je třeba tento počin vřele uvítat a ocenit. A vůbec nevadí, že do své knihy zahrnul i dalšího Kyjováka, bohémského malíře a fotografa Miroslava Tichého. Právě naopak! Oba tito vynikající a nedocenění tvůrci se v Oličově podání vzájemně doplňují a vytvářejí podivuhodnou dvojici „prokletých“ společenských psanců, i když v případě Jiřího Veselského to s tou verlaineovskou prokletostí není tak žhavé, neboť na rozdíl od Tichého a jeho vědomé a plánovité antispolečenskosti byl Veselský přece jen po celý život „spořádaným“ občanem.
Jiří Olič, který oba protagonisty důvěrně znal, pojal své vzpomínání jako netradiční „dvojživotopis“ a výsledkem je krásná kniha, která jistě udělá radost všem obdivovatelům kyjovských velikánů. Těm pak, jimž jména Jiří Veselský a Miroslav Tichý dosud nic neříkají, může být kniha Vy neznáte Mirka Tichého… prvním impulzem k seznámení se s jejich pozoruhodnou tvorbou i pohnutými životními osudy.
Autor: Jan Hofírek
