Pokud jste četli cestopisy Dominiky Sakmárové Kočičí kožich a velbloud u Velké čínské zdi a Korejské halušky, pak si nenechte ujít ani novinku Kočkohlavý orel, kterou loni na podzim vydalo nakladatelství JOTA.
Přesně takto laděné cestopisy jsou pro mne nesmírně přínosné. Miluji cestování a jsou kouty světa, které mne lákají, ale tak nějak vím, že je nikdy nenavštívím. Čína, Taiwan, Japonsko, Jižní, ale i Severní Korea jsou pro mne místa prozatím nedostižná, o to víc si však užívám čtení cestovních zážitků nadšenců, kteří mají o tomto kusu planety co říci.
V případě slovenské sinologičky Dominiky Sakmárové nejde však jen o „pokoutné“ navštívení daných zemí, ona v některých z nich dokonce roky žila a vychovávala v nich svá dítka.
Dominika má jedinečný dar popsat život na Dálném východě do nejmenších detailů. Jde vidět, že jej miluje, že je pro ni nedílnou součástí bytí (já to tak mám s Afrikou). Výsledkem jsou již tři naprosto skvostné publikace, jež zájemcům o tento pro nás často nepochopitelný a, řekněme si popravdě, na naše poměry až divný kraj, přiblíží jejich kulturu, jazyk, písmo, zvyklosti, obyčeje, tradice i historické souvislosti.
Čínské písmo je něco, co mi do dnešních dnů zůstává záhadou. Tak například pro znak če, jež v překladu znamená hrozný nebo výřečný, je k jeho zaznamenání potřeba hned 64 tahů. Vůbec si pak neumím představit, jak vypadalo takové psaní na stroji, které jsem na střední škole výsostně nesnášela. Po přečtení dané kapitoly už dokáži ocenit, jak jednoduchou práci jsme s latinkou v tomto směru měli. Docela mě překvapilo, jak Číňané v nutných případech řeší seřazení podle „abecedy“, když vlastně žádnou abecedu nemají. A proč studenti, kteří dělají přijímačky na vysokou školu, dostávají od rodiny toaletní papír?
Je to kraj, kde slovíčka děkuji a prosím nepatří k automatickým zdvořilostním frázím. Ty jsou určeny pouze pro cizí lidi, nikoli pro rodinu a přátele. Vyznat se v rodinných vazbách a nazvat správně jednotlivé rodinné příslušníky, to je panečku velice obtížnou disciplínou. Ono najít si celoživotní kamarádku také není jen tak. Moc dobře také ví, proč by měla žena začít svého manžela peskovat až po třech letech manželství.
Jako nejlepší domácí mazlíček se pro Číňany jeví cvrčci. Je to národ, který dokáže na prstech jedné ruky napočítat do deseti, Taiwanci pak dokonce do dvanácti.
Tušili jste, že existují rozdíly mezi čínskými, korejskými a japonskými jídelními hůlkami? Jsou docela zásadní! A radostná zpráva – s váčky pod očima si v Koreji nemusíte lámat hlavu. Tam budete z následků probdělých nocí platit doslova za módní ikonu!
Pokud vám smskou přijde zpráva s číslicí 520, mějte se na pozoru, dotyčný vám vyznává lásku. Pokud vám však napíše číslici 250, tolik bych se neradovala. Ale třeba se jen přepsal na klávesnici.
U čeho jsem se nadmíru nasmála, byla kapitola věnována vymýšlení názvů určeným zvířatům a moderním vynálezům. Používat sousloví „elektrický mozek“ pro počítač se mi zdá naprosto fantastické.
Co je mi blízké a co bych přivítala i v našich končinách, je prokazování patřičné úcty a respektu starším, zejména pak rodičům. Toto se u nás pomalinku vytrácí. Co bych naopak jen těžce rozdýchávala, je tradice vyrušování novomanželů, které mnohdy hraničí s veřejným ponižováním ženicha a nevěsty během svatebního obřadu, či druhý extrém – zástup striptérek na pohřbu.
Autorka se nezapomněla zmínit ani o poměrně nedávné absurdní tradici svazování ženských nožek do tvaru lotosu, nejlépe do velikosti krabičky od sirek. Brrrrr. (K tématu doporučuji román Lisy See Tajemství hedvábného vějíře). Pozornost věnuje i extrémně náročnému povolání „henjo“, které je dokonce zapsáno v nehmotném kulturním dědictví UNESCO (k tématu doporučuji opět román Lisy See „Ostrov žen moře“).
Kočkohlavý orel je plný podobně neuvěřitelných rozmanitých faktů o obyvatelích zemí Dálného východu. To vše autorka podává nenásilnou formou, vlastně extrémně odlehčenou, zábavnou, ale přitom nebývale poučnou! Užila jsem si každou větu, každou stránku, kterou doplňují naprosto skvostné ilustrace Michaely Ahonen. Ono celé grafické zpracování knihy mi doslova vyrazilo dech!
Na závěr podotknu, že než se vydáte na cestu na Taiwan, je dobré znát svou krevní skupinu.
Autorkou recenze je Denisa Šimíčková
Napsat komentář