Recenze

Rozpačitý dojem z komiksového bestselleru…

Luxor7. 4. 2016Žádné komentáře06

Je samozřejmě jasné, že knižní komiks je specifický literární žánr, k němuž se ze strany recenzenta musí přistupovat poněkud odlišněji než k „normální“ knize. Na druhou stranu však tyto rozdíly nepovažuji za zásadní natolik, aby nebylo možné pokusit se o posouzení románového komiksu (v tomto konkrétním případě tedy o knihu Scotta McClouda s názvem Sochař) za použití „klasických“ hodnotících kritérií.

Nejdříve bych se chtěl vyjádřit ke grafickému projevu či stylu. Americký autor je všeobecně považován za jakousi žijící ikonu komiksu – napsal o něm proslulé teoretické pojednání a je nepochybné, že je i výborným „praktikem“, o čemž se čtenář na každé stránce jeho románu může přesvědčit. Současně ale musím říct (jakkoli tedy nepopírám jeho kreslířské umění a zároveň přiznávám svou nekompetentnost vynášet o něm nějaké kategorické soudy), že jsem se už určitě setkal s lepšími komiksovými tvůrci.

U Scotta McClouda jsem trochu na rozpacích, kam jeho styl zařadit – zdá se mi, že není nějak jednoznačně vyprofilovaný, resp. že v sobě spojuje vícero grafických postupů a konečný výsledek je mnohdy dost nepřesvědčivý. Konkrétně si myslím, že tam, kde se jedná o městské scenérie (budovy, ulice, parky apod.), jsou jeho kresby vynikající – provedené s filigránským smyslem pro detail, obdivuhodnou proporcionalitou v pojetí prostorových vztahů i originálním grafickým „rukopisem“. O dost slabší jsou však podle mne postavy, tedy především výrazy obličejů při dialogu a prožívání citových hnutí – jejich ztvárnění často působí nevěrohodně až kýčovitě. Kdybych se měl o kreslířském potenciálu amerického autora vyjádřit jednou větou, označil bych ho nejspíš za lepší průměr, za jakýsi standard v oblasti moderního „městského“ komiksu.

Co se týká samotného příběhu, pak základ, na němž je vystavěn, představuje známé „faustovské“ téma o smlouvě člověka s „vyšší mocí“. Konkrétně jde o to, že mladého sochaře Davida Smithe, pochybujícího o svých uměleckých schopnostech a zoufajícího si z přezíravého postoje, který vůči jeho tvorbě zaujímá veřejnost, navštíví duch jeho zemřelého prastrýce Harryho. Davidovi je nabídnuta možnost stát se vynikajícím sochařem, pokud ji ovšem přijme, bude žít již jen dvě stě dnů. David souhlasí a získává nadpřirozené schopnosti – jeho ruce dokážou z jakéhokoliv materiálu vytvarovat nádherná díla, ovšem základní problém to neřeší, protože jeho výtvory se tak jako dřív setkávají se skepsí, neporozuměním a odmítáním. David si uvědomuje, že sláva a uznání, o které tolik usiluje, jsou jedna věc, se skutečným uměním však nemusí mít nic společného. Je měřítkem kvality to, že se prostě lidem něco líbí? Zřejmě ne, vždyť líbivost je jedním z hlavních atributů kýče. Či je to snad tak, že o výjimečnosti a kráse uměleckého díla rozhodují renomovaní znalci a kritici? Možná ano, ale jen do určité míry – ani oni totiž nejsou neomylní a (jak se David následně přesvědčuje) nestranní. O svých pochybnostech se sice snaží diskutovat s řadou lidí, především tedy s Meg, dívkou, do níž se zamiluje, ale cítí, že na své otázky musí hledat odpovědi především sám u sebe. Různými oklikami se postupně dostává blíž a blíž k vytouženému pochopení umělecké a životní pravdy…

I když mám u Sochaře rozpačitý dojem jak z jeho komiksového ztvárnění, tak i z vyznění příběhu a některých nelogičností (Harry např. tvrdí, že po smrti už „nic není“, jeho časté návštěvy z říše mrtvých, kdy s Davidem hraje šachy, však svědčí o opaku) , na druhou stranu si uvědomuji, jak složité to umělec u této literární formy má. Jakým způsobem např. znázornit v komiksu rychle plynoucí čas? Přemýšlení hlavního hrdiny nad složitými filosofickými otázkami? Jeho váhání, nejistotu, bezradnost – či naopak náhlou euforii, pochopení něčeho podstatného, okamžik rozhodnutí?

Myslím si, že autoři komiksů – jakkoli se tu dá řada věcí vyjádřit velmi pregnantně a přesvědčivě – jsou v mnoha směrech značně limitováni, a tato omezení a určité mantinely, v nichž se musí chtě nechtě pohybovat, by měl brát v potaz i recenzent. Domnívám se tudíž, že přes všechny zmíněně nedostatky odvedl Scott McCloud ve svém Sochaři poctivou komiksovou práci, za niž si zaslouží když ne obdiv, tak určitě uznání.

Autor: Jan Hofírek