Co se na této prazvláštní massachusettské škole, určené pro duchomluvné a ústoslyšící děti, děje, se dovídáme zejména formou zápisků jisté Jane, která do školy nastoupila na pozici stenografky.
Ředitelka tohoto institutu pro koktavé, průkopnice v oboru nekrofyziky, nebere vadu řeči svěřených dětí jako prokletí, naopak v něm spatřuje možnost přetavit jej na doslova paranormální činy. Prostřednictvím svého koktání a zadrhávání dokážou totiž vyvolávat hlasy duchů promlouvajících ze záhrobí.
„Mrtví budou mít poslední slovo, jako vždy. Ať ti, kteří to dovedou, čtou.“
– citace z knihy, str. 500 –
Popisy těchto přechodů jsou vážně moc zajímavé a někdy hrůzu nahánějící. Avšak vše „zakázané“ se jednou pošmodrchá a pokazí. Zmizení studentky a podivné úmrtí Krajského školního inspektora k sobě samozřejmě vábí oči veřejnosti i policie. Vykonávané podivné spirituální praktiky nezůstanou dlouho bez odezvy…
Zvláštní mi přišel nejen příběh samotný, ale rovněž designová koncepce celého díla. Doprovodné dobové fotografie a fascinující malby, které měly tehdy sloužit pro zkvalitnění výuky, nabádají k větší pozornosti. Upřímně jsem na mnohé z nich koukala s vykulenýma očima.
Autor: Denisa Šimíčková
